poslankyně Evropského parlamentu
poslankyně Evropského parlamentu
czech english
Evropanka roku 2006

Rozvojová politika


Evropská rozvojová politika

Evropská unie je jedním z klíčových aktérů na poli rozvojové spolupráce a snižování chudoby. Spolupráce Evropské unie s rozvojovými zeměmi není geograficky omezená – EU a její členské státy pomáhají zemím patřícím do skupiny ACP, zemím Latinské Ameriky, Asie a Středomořským zemím.
 
[ 19. září 2005 | Autor: Eva Holubová ]
 
V současné době představuje pomoc z Evropské unie a jejích členských států skoro 55% veškeré veřejné mezinárodní rozvojové pomoci a více než dvě třetiny pomoci grantové. Z celkové rozvojové pomoci, kterou EU rozvojovým zemím poskytuje, řídí Evropská komise 10% a proto je pro tyto země hlavním partnerem. Evropská Komise a Rada ve společné Deklaraci z listopadu 2000 nastínily, jakým směrem by se měla ubírat evropská rozvojová politika. Hlavním cílem, který se shoduje s Rozvojovými cíli tisíciletí Organizace spojených národů (UN millennium Development Goals) , je zmírnění a postupné vymizení chudoby v rozvojových zemích. V prohlášení Rady a Komise z listopadu 2002 o rozvojové politice ES/EU je kromě boje s chudobou popsáno dalších pět oblastí, v kterých se Unie bude snažit do budoucna pomáhat. Jsou to: koordinace obchodní a rozvojové politiky (viz koncept „3K“, o kterém se zmiňuje níž), podpora makroekonomické politiky, zlepšení přístupu k sociálním službám, dopravě, bezpečnosti potravin a zlepšení institucionální struktury rozvojových zemí. Evropská unie udržuje nejtěsnější vztahy ze skupiny ACP se zeměmi ležícími v Africe. Africké země jsou totiž na Evropě nejvíce ekonomicky (obchodně) závislé, ale také se jedná o nejzaostalejší země na světě. Hlavy států Evropské unie a Afriky se v dubnu 2000 na summitu v Káhiře dohodly, že spolu zahájí dialog. Tento dialog spočívá v tom, že se obě strany zaměří na osm oblastí: vnější zadlužení, návrat ukradených kulturních památek, prevence konfliktů, lidská práva, demokracie a good governance, regionální integrace, boj s HIV/AIDS, ochrana potravin a ochrana životního prostředí. Od summitu v Káhiře se na ministerské úrovni zástupci států z Afriky a EU schází pravidelně. Na pořádání těchto setkání se podílí Africká unie. Již od přijetí Římské smlouvy v roce 1958 byla rozvojová spolupráce součástí vnějších aktivit EHS/ES. Dohody o rozvojové spolupráci byly uzavírány na základě čl. 238 Smlouvy o EHS – čl. 310 Smlouvy o ES nebo jako obchodní dohody podle články 113 (nyní 133) , nebo 235 (nyní 308) . Právní úpravu rozvojové politiky však přinesla až Smlouva o EU v listopadu 1993. Od té doby je rozvojová politika Společenství určena články 177-181 Smlouvy o ES. Klade si za cíl přispět nejen k hospodářském a sociálnímu rozvoji rozvojových zemí (a to zejména těch, které jsou v nejméně výhodné situaci), ale také k rozvoji demokracie, právního státu a dohledu na dodržování lidských práv. S tím souvisí snaha Unie začlenit ACP země co nejdříve a co nejefektivněji do světové ekonomiky. Avšak v současné době je prvořadým úkolem EU boj s chudobou v ACP státech (potažmo dalších rozvojových zemí, které nejsou členy skupiny ACP). Rozvojová politika ES by také neměla být v rozporu s rozhodnutími OSN a dalšími mezinárodními organizacemi. „Aniž by tím byla dotčena jiná ustanovení této smlouvy, Rada postupem podle článku 251 přijme opatření nezbytná pro uskutečňování cílů uvedených v článku 177. Taková opatření mohou mít formu víceletých programů.“ Tyto víceleté (většinou pětileté) programy pak byly vtěleny do jednotlivých smluv, úmluv a dohod, které spolu státy ACP a ES podepsaly. Úmluvy z Yaoundé, a Lomé (I-IV) a Dohoda z Cotonou tak představují legislativní rámec pro rozvojovou pomoc garantovanou Unií ACP státům. Víceméně každá z těchto dohod představuje vytvoření nového Evropského rozvojového fondu (EDF). EDF je uzavírán většinou na stejně dlouhou dobu jako daná smlouva. Většinou se tedy jedná o pětiletý cyklus. Přestože má Evropská unie koncepci rozvojové politiky, neznamená to, že by jednotlivé členské státy nemohly praktikovat svoji vlastní politiku rozvoje a pomoci, která často vychází z historických vazeb a vzájemných smluv. Členské státy EU se navíc snaží, aby se rozvojové politiky Unie a jednotlivých členských států doplňovaly. Koncept Evropské rozvojové politiky V současné době je koncept rozvojové politiky za prvé založen na třech „K“ („The theree C´s concept“) – koordinace, komplementarita a koherence a za druhé na principu „vlastnictví“. To znamená, že stát-příjemce pomoci si určuje na co a v jaké oblasti peníze využije zatímco dárce jen kontroluje proceduru. Koherence je myšlená jako sladění ostatních politik EU ve vztahu k rozvojové politice. Příkladem může být iniciativa „Vše kromě zbraní“ („EBA“), která se snaží o koherenci mezi obchodní a rozvojovou politikou ve vnějších vztazích Evropské unie. Komplementarita představuje zvýšení efektivnosti politik pomoci členských zemí a Evropské komise. S komplementaritou velmi úzce souvisí koordinace programů pomoci, aby nedocházelo k jejich dublování. Již na zasedání Rady v Barceloně v roce 2002 bylo požadováno, aby rozvojová pomoc EU byla koordinována s rozvojovými politikami jednotlivých členských států Unie a aby jednotlivé procedury pomoci byly harmonizovány. Z toho vyplývá fakt, že se v současné době, po podepsání Dohody z Cotonou, uplatňují spíše „vícesektorové“ koncepce programů pomoci, oproti dříve využívaným „projektovým“ koncepcím. Rozvojová politika a nové členské státy S přistoupením deseti nových členů do Evropské unie v květnu 2004 vyvstávají dvě otázky týkající se příštího konceptu rozvojové politiky Evropské unie. První otázkou je, zda nové členské státy budou podporovat dosavadní unijní rozvojovou pomoc, když mají samy ve svých zemích problém získat veřejnou podporu pro rozvojovou politiku. Za druhé, zda nově přistoupivší země budou souhlasit s novými koncepty evropské rozvojové politiky jako jsou: harmonizace „dárcovství“, snaha o zmírnění chudoby (o které se mluví v tzv. PRSP – Poverty Reduction Strategy Papers) atd. Z toho vyplývají další úkoly pro Evropskou komisi, která zajišťuje koherenci mezi národními a unijními měřítky, monitoruje a hodnotí výsledky jednotlivých programů na různých úrovních a zajišťuje rovnováhu mezi „podmíněností“ (ze strany dárců) a „vlastnictvím“ (ze strany států-příjemců). Rada přijímá k uskutečňování cílů rozvojové politiky nezbytná opatření. Na zasedání Evropské rady v Seville v červnu 2002 došlo k dohodě o snížení počtu specializovaných zasedání Rady. Od této doby je problematika rozvojové a humanitární pomoci projednávána na zasedáních Rady věnovaných všeobecným záležitostem a vnějším vztahům. Na rozhodování o rozvojové pomoci se podílí Evropský parlament (EP), který také přijímá rezoluce o rozvojové a kooperační politice. Rozvojovou politikou se v EP zabývá Výbor pro rozvoj a spolupráci.???????? Evropská komise vyjednává mezinárodní dohody a řídí programy rozvojové pomoci. Jejím výkonným orgánem v oblasti rozvojové politiky je Generální ředitelství pro rozvojovou spolupráci (GŘ pro rozvoj, DG DEV). GŘ pro rozvoj je odpovědné za celkovou koncepci rozvojové politiky EU vůči třetím zemím ve spolupráci s dalšími generálními ředitelstvími – např. s GŘ pro vnější vztahy za koordinaci a plánování zahraniční pomoci. Dále v oblasti rozvojové pomoci výše jmenovaná generální ředitelství ještě spolupracují s GŘ pro obchod (má na starosti dvoustranná i regionální obchodní jednání se skupinami zemí ACP, Asie a Latinské Ameriky a Středomořím) a s GŘ pro rozšíření (věnuje se přístupovému procesu zemí východní Evropy). V roce 1998, za předsednictví Jacquese Santera, se Evropská komise, po poradě s Radou a Evropským parlamentem, rozhodla, že zlepší právě onu výše zmiňovanou koherenci – větší provázanost mezi rozvojovou a ostatními politikami EU. Proto byla založen úřad Společné služby, který měl řídit a koordinovat technické, logistické, finanční, smluvní a právní aspekty rozvojové pomoci Evropské unie. Prodiho komise, v úřadu od roku 1999, se rozhodla k zintenzivnění a reformě rozvojové politiky EU, která se tak měla stát efektivnější. Tato reforma vstoupila v platnost v lednu 2001. Úřad Společné služby byla nahrazen Úřadem pro spolupráci, EuropeAid. Tento administrativní úřad, působící v rámci aparátu Evropské komise, řídí a koordinuje projekty navržené v rámci rozvojové politiky od začátku až do konce. Dalším důležitým trendem, který byl nastartován za Prodiho komise je proces decentralizace a dekoncentrace. Vzhledem k požadavku zefektivnění pomoci rozvojovým zemím jde o transfer rozhodovacích i výkonných pravomocí delegacím Evropské komise přímo v třetích zemích – v „země-příjemce“. Komisař pro rozvoj Poul Nielson, který stál v čele tohoto úřadu v letech 1999-2004, byl, po schválení Barossovy komise v listopadu 2004, nahrazen Louisem Michelem. Od roku 1995 nastal mírný pokles ve financování oficiální rozvojové pomoci (Official Development Assistance – ODA) ze strany členských států, a to především z důvodů přistoupení nových členských států k EU (Rakousko, Finsko a Švédsko), které nemají historickou vazbu na bývalé kolonie, takže zájem o rozvojovou politiku mírně ochabl, ale také z důvodu vyjednávání přistoupení k EU dalších zemí a to především ze střední a východní Evropy. Většina investic tak v této době proudila právě do tohoto regionu. Zvýšil se také objem spolupráce se skupinou Středomořských zemí, které Evropská unie začala ve větší míře podporovat a to hlavně z bezpečnostních důvodů. Institucionální nástroje evropské rozvojové politiky Rozvojová politika EU je realizována pomocí dvou základních nástrojů. Za prvé jsou to regionální dohody, které můžou mít dvě podoby a to: typické (čisté) asociační dohody dle čl. 310 (viz výše) anebo dohody o rozvojové spolupráci podle článku 181 (viz výše). Asociační dohody i dohody o rozvojové spolupráci pokrývají všechny oblasti spolupráce (obchodní, technickou, finanční, kulturní i politický dialog) avšak v rámci asociačních dohod se země samy rozhodují, kterou z nich chtějí využít. Asociace (přidružení) je vlastně nástrojem privilegovaných vztahů EU. Důvody jsou buď historické nebo geografické a politické. Také subjekty přidružení mohou být různé (závislá území nebo subjekty mezinárodního práva ). Vztah mezi takovými subjekty je pak většinou asymetrický nicméně většinou dlouhodobý. Zatímco zámořské země a území EU (OCT – overseas countries and territories) jsou přidruženy podle čl. 182-188 (viz výše), ACP státy jsou přidruženy na základě již výše zmíněného čl. 310 SES. Právě asociační dohody uzavírané podle čl. 310 se rozdělují na dohody o přidružení s perspektivou přistoupení (členství) a dohody o spolupráci s cílem hospodářského a sociálního rozvoje. Druhý typ těchto přidružení se týká námi popisovaných ACP států (a také státy Středomoří – Euro-středomořské dohody o přidružení). Druhým nástrojem rozvojové politiky jsou činnosti realizované v celosvětovém měřítku (world-wide actions). Mezi tyto patří nejen „Všeobecný systém celních preferencí“ (vysvětluji v následující kapitole), ale také humanitární pomoc, potravinová pomoc, finanční a technická pomoc zemím Latinské Ameriky a Asie a dohody různého typu se zeměmi Latinské a Ameriky a Asie. Zejména na humanitární pomoc je v rámci EU kladen velký důraz. Zahrnuje nejen akce na pomoc utlačovaným lidem a uprchlíkům, ale také obětem přírodních katastrof. Evropská společenství ji realizují již od roku 1969 ve formě finanční pomoci a poskytování potravin a dalších nezbytných věcí. Celkovou koordinací je pověřen ECHO (European Commission Humanitarian Aid Office). Tento Úřad pro humanitární pomoc Evropské komise byl založen v roce 1992 a jeho mandát upravuje nařízení Rady ES, č. 1257/96. Úkolem ECHO je pomáhat lidem v nouzi nehledě na jejich národnost, náboženství, pohlaví nebo etnický původ a přitom se nerozlišuje mezi příčinami humanitární krize. (V současné době se ECHO snaží pomoct lidem postiženým krizí v Súdánu, v Darfúru). ECHO samozřejmě spolupracuje s ostatními organizacemi – jako například s podpůrnými agenturami OSN, Červeným křížem a dalšími více než 160 nevládními organizacemi. 38% z celkového rozpočtu ECHO na rok 2003 šlo na pomoc při katastrofách v ACP zemích. Projektový management rozvojové spolupráce Cíle spolupráce mezi ES/EU a třetími zeměmi jsou definovány v tzv. Strategických dokumentech pro jednotlivé země (Country Strategy Papers, CSP) popř. pro jednotlivé regiony (Regional Strategy Papers, RSP). V těchto dokumentech musí být specifikována politická situace „země-příjemce“ pomoci, analýza tamní obchodní politiky, ekonomické a sociální situace atd. Dále určuje zásady vzájemné dělby práce mezi EU a „zemi-příjemce“. Od těchto CSP a RSP se odvozují Národní či regionální indikační programy (National indicative programme, NIP, Regional indicative programme, RIP). Národní a regionální indikační programy jsou nástrojem pro řízení pomoci v několikaletém období (většinou 3-5 let). V nich jsou specifikovány prioritní sektory, popisují finanční krytí a harmonogram postupu při aplikování programu. Je zde také zpracováno, jak se mají do programu zapojit nevládní organizace. NIP i RIP podléhají roční, střednědobé a závěrečné kontrole. Je-li to nezbytné, můžou být programy upravovány a zdokonalovány během průběhu jejich působení. Při sestavování regionálního indikačního programu si daný stát sám určí region, do kterého patří a v jehož rámci chce spolupracovat. Na základě toho se vypracuje regionální kooperační strategie a následně Regionální indikativní program. Rozpočet pro daný region je flexibilní, a tak může být upravován na základě pravidelných kontrol probíhajících v rámci programu. Evropská rozvojová politika v praxi Na začátku působnosti každé jednotlivé smlouvy se ES/EU domluví s jednotlivými ACP státy na finančním objemu pomoci pro daný jednotlivý stát. Během tohoto jednání si jednotlivé státy ACP vypracovávají své indikační programy na základě a v souladu s cíly a prioritami rozvoje – což znamená, že určí, které obory jsou pro ně nejdůležitější a proč; cíle, kterých by chtěly v těchto oblastech dosáhnout a v neposlední řadě i prostředky, pomocí kterých by se tak mělo stát. Indikační programy musí obsahovat i strategii střednědobého rozvoje daného státu a analýzu politických a sociálních souvislostí. Nesmíme opomenout zdůraznit, že tým odborníků Evropské komise (ať už delegace EK nebo místní odborníci jmenovaní EK) přímo na místě (v „zemi-příjemce“) poskytuje technickou asistenci národním orgánům při přípravě dokumentů kooperační strategie. Obecná kritéria a principy pro vytváření těchto programů jsou vypracována Výborem ACP-EU pro rozvojovou finanční spolupráci. Evropská unie a stát-příjemce jsou dvě hlavní instituce odpovědné za plnění EDF. Evropská unie pověřila řízením zdrojů EDF evropského komisaře pro rozvojovou a humanitární pomoc. Ten je také odpovědný za udělení, audit, schválení a vyúčtování výdajů financovaných fondem. V zemi-příjemce je styčnou osobou mezi Komisí a národními a regionálními orgány států ACP vedoucí delegace Evropské komise. Spolupracuje s národními a regionálními „pořadateli“ (což mohou být buď zástupci různých ministerstev nebo úřadů na regionální nebo lokální úrovni) na přípravě strategie a sektorových koncepcí atd. A na konec „stát-příjemce“ jmenuje „národního pořadatele“. Ten zastupuje orgány svého státu ve všech oblastech, které jsou financovány z Evropského rozvojového fondu a spravovány Komisí a Evropskou investiční bankou (EIB). Ve většině případů jde o člena vlády (ministr plánování nebo ministr financí), který pak vykonává administrativní, technické a finanční koly spojené se řízením programů a projektů EDF. A v neposlední řadě, při určování priorit finanční spolupráce a zároveň při dozoru nad jejich implementací hraje důležitou roli Rada ministrů ACP-EU. Realizace programu nastává v případě, že fáze přípravy je dokončena a dohoda vymezující spolupráci vstoupila v platnost. Což znamená, že finance z nového EDF mohou být čerpány až po ratifikaci dohody všemi členskými státy EU a dvěma třetinami států ACP. Plány programů musí obsahovat informaci o předpokládaném harmonogramu nejenom financování, ale také technického provedení jednotlivých návrhů. Zatímco technický plán je předkládán společně vládou „státu-příjemce“ a Evropskou unií, návrh financování je zpravidla Komisi předkládán regionálními nebo státními orgány země ACP. Komise dokončí návrh financování a předá ho tomu orgánu Společenství, který o něm bude rozhodovat. Pokud ho nějak změní, stát(y) ACP mají možnost se k tomu vyjádřit. Rozhodnutí o tomto návrhu financování musí být ukončeno do 120 dní od podání návrhu delegátem Evropské komise v zemi-příjemce. Pokud se Komise rozhodne, že tento návrh nepřijme, okamžitě o tom informuje stát(y) ACP, kterých se plán týkal a do 60 dnů od tohoto rozhodnutí se mohou zainteresované ACP státy ptát, zda problém vznikl při projednávání ve Výboru ACP-EU pro rozvojovou finanční spolupráci nebo až v rozhodovacím orgánu a jak je možné problém vyřešit. V některých oblastech, jako například vzdělávání, mini-projekty nebo obchodní nabídky, je možné vypracovávat plán financování na více let, a to hlavně z důvodu aby se urychlily tyto procedury a programy mohly fungovat bez přerušování. Ve všech případech přijímá rozhodnutí o financování každého víceletého programu Evropský komisař pro rozvoj, který v dopise, který posílá hlavnímu zástupci státu-příjemce, zdůvodňuje své rozhodnutí. Tyto prostředky Společenství, určené na rozvoj, pocházejí ze tří zdrojů: Evropského rozvojového fondu, Evropské investiční banky a Evropského rozpočtu. Zatímco unijní pomoc ostatním regionům ve světě – Asii, Latinské Americe, státům Středomořské oblasti pochází zpravidla z rozpočtu Evropských společenství, finanční prostředky určené pro státy ACP a OCT se z tohoto zdroje čerpají jen zřídka. Peníze z rozpočtu EU jsou v případě ACP a OCT využívány k financování specifických oblastí kooperace jako jsou potravinová a humanitární pomoc, spolufinancování nevládních organizací (NGOs) a spolupráce s Jihoafrickou republikou . Hlavním instrumentem rozvojové politiky EU pro státy ACP a OCT (overseas countries and territrories viz 1.4.1) je Evropský rozvojový fond (EDF). Financování rozvojové pomoci je realizována prostřednictvím specifických finančních operací a postupů. EDF byl poprvé vytvořen v roce 1957. Od té doby finančně pokrýval spolupráci mezi EU a ACP (a OCT) vždy na dobu pěti let. Jednotlivý EDF je určen vždy pro financování každé z konvencí, kromě Lomé IV v roce 1990, která byla podepsána na 10 let, a tak pokrývala dva finanční protokoly a dva EDF, sedmý a osmý. Poslední devátý evropský rozvojový fond (9.EDF), se vztahuje na prvních pět let období na které byla podepsána Dohodu z Cotonou (na 20let). Vzhledem k tomu, že ratifikace dohod mezi EU a ACP si vždy vyžádala minimálně dva roky, zdrží se tak zahájení čerpání z nového rozvojového fondu. Tento problém pomáhají vyřešit přechodná opatření přijatá Radou minstrů ACP-EU. Evropský rozvojový fond sídlí od roku 1958 v Lucembursku a spravuje ho Evropská komise. Výbor EDF (EDF Committee) je složený ze zástupců členských zemí a dohlíží na způsob distribuce finančních prostředků. Je to právě Komise, která stanovuje již výše zmíněné Strategické dokumenty pro jednotlivé země, resp.regiony z nichž vycházejí Národní či regionální indikační programy. EDF financuje projekty zaměřené na: zlepšení infrastruktury, podporu zemědělství a průmyslu, technickou spolupráci a podporu prodeje exportního zboží zemí ACP. Kromě toho EDF poskytuje pomoc při mimořádných nouzových případech (hladomor, katastrofální sucho apod.) Pomoc z EDF jsou oprávněny čerpat: za prvé regionální nebo mezistátní organizace, jejichž členem je alespoň jeden stát ACP , nebo je-li tato organizace zaštítěna státem ACP; za druhé organizace s právní subjektivitou, založená společně státy ACP a EU za účelem dosažení specifických cílů; za třetí společnosti nebo podnikatelé nebo soukromé ekonomické organizace v zemích ACP, jakož i společnosti členských států EU, kde je příspěvek z EDF použit na investici v ACP; za čtvrté finanční zprostředkovatelé (ACP a EU), kteří zaručují podporu investici ve státech ACP; za páté ministerstva, nevládní organizace, banky, finanční instituce a jiné subjekty místní či regionální správy v zemích ACP. Prostřednictvím evropského rozvojového fondu poskytuje EU zemím ACP několik služeb. První z nich jsou granty. Většina finančních zdrojů, ze kterých ACP státy čerpají jsou granty a asi 80% z nich je udělováno formou subvencí nebo nenávratné pomoci. Příspěvky v rámci jednotlivých EDF, určených na pětileté období, můžou být prodlouženy na dlouhodobější financování. Řízení tohoto dlouhodobého financování pak spadá do kompetence EDF. Dále byl Dohodou z Cotonou zaveden nový systém přidělování dotací. Je hodnocen jako flexibilnější, protože upřednostňuje a podněcuje spolupráci ze strany samotných ACP států, stejně tak jako sankcionuje špatné výsledky. Evropský rozvojový fond také zaručuje státům-příjemcům významnou roli při podílení se na řízení a rozdělování pomoci. Oblasti, ve kterých EDF zasahuje Dohoda z Cotonou stanovila pro udělování grantů z Evropského rozvojového fondu osm prioritních oblasti, do kterých bude směřovat finanční pomoc. Nejdůležitější z nich je ekonomická spolupráce. V této oblasti jsou financována opatření, která mají snížit zadluženost zemí ACP, které podporují programy strukturálních změn a pomáhají nastartovat hospodářský rozvoj. Druhou oblastí je podpora regionální integrace a institucí. S ní úzce souvisí rozvoj dopravy a infrastruktury. V oblasti zdravotní péče jde o zvýšení dostupnosti léků a služeb zdravotní péče a především o boj proti AIDS a ostatním infekčním chorobám. S tím úzce souvisí oblast, na kterou je také kladen důraz, a to vzdělání a praktický výcvik. Pro zvýšení životní úrovně obyvatelstva je důležitá podpora projektů na řízení vodních zdrojů, chov zemědělských zvířat, výzkum v oblasti obilovin a zemědělských zvířat, rybolov, „mini-projekty“ a v neposlední řadě i podpora pro malé a střední podnikání. Rozvoj venkova je tedy vedle podpory životního prostředí další oblastí, kam směřují finance z EDF. A v neposlední řadě rozvojový fond podporuje tzv. horizontální politiky – mezi ně patří podpora lidských práv a demokracie, bezpečnost potravinářských výrobků a boj proti drogám. V neposlední řadě je úkolem EDF napomáhat vzniku a rozvoji občanské společnosti – a navíc poskytovat organizacím mnohem flexibilnější možnosti pro získání zdrojů z EDF. Postavení EDF Jak bylo již uvedeno, Evropský rozvojový fond netvoří součást rozpočtu ES a je tudíž mimořádným nástrojem. V současné době se řeší otázka začlenění EDF do rozpočtu ES/EU. Začlenění Evropského rozvojového fondu do rozpočtu EU bylo zahrnuto také do návrhu evropské ústavní smlouvy. Zatím se předpokládá, že v letech 2007-2013 se bude EDF postupně rušit a výdaje na spolupráci se státy ACP by měly být do roku 2008 integrovány do evropského rozpočtu. To ale vyžadovalo revizi Dohody z Cotonou, která měla být hotová do února roku 2005, aby stihla být ratifikována do konce roku 2007. Pokud by se tak nestalo, musel by vzniknout desátý EDF a vše by pokračovalo jako doposud. Naštěstí se Rada ministrů ACP-EU na svém zasedání v Bruselu 23.února 2005 na revizi dohodla. Nejisté je však neustále postavení EDF v rámci evropského rozpočtu. Momentálně tedy EDF čerpá finance z dobrovolných příspěvků členských států Unie. Každých pět let se zástupci členských států scházejí na mezistátní úrovni, aby rozhodli o výši podpory, kterou přidělí EDF. V současné době je pomoc ACP zemím financována z devátého EDF. Za celou historii působnosti evropských rozvojových fondů se jejich rozpočet navyšoval nejen díky rozvoji úrovně spolupráce ale také díky stoupajícímu počtu států ACP. „Finanční zdroje tvořící EDF pochází ze státních prostředků všech členských zemí a jsou tedy přímo od evropských daňových poplatníků.“ Finanční zdroje EDF se postupně s jednotlivými dohodami navyšovaly - pro čerpání z 9. EDF je určeno 13,5 miliard Euro. Díky dalším vedlejším fondům vzrostla celková částka určená na pomoc ACP státům na 16,4 miliard Euro na pět let. Evropská investiční banka (EIB) Dalším subjektem, který se podílí na financování programů pro ACP státy je Evropská investiční banka, která je bankou ale zároveň samostatnou instituce ES. Byla založena v roce 1957 na základě Římských smluv v Lucembursku a zaměstnává zhruba 950 pracovníků. Jako banka dodržuje obvyklé bankovní ekonomické zásady poskytování úvěrů a spolupracuje s dalšími finančními institucemi. Jako finanční instituce EU poskytuje dlouhodobé úvěry a záruky na investice, které přispívají k vyváženému hospodářskému vývoji a integraci Unie. K tomu, aby se EIB mohla věnovat svým finančním činnostem, si půjčuje na kapitálových trzích EU i na světovém trhu. EIB sice poskytuje úvěry přednostně v rámci Unie, ale jak jsme již uvedli, také úvěry zemím přidruženým k EU – ACP státům, dále třetím zemím ze středomořského regionu a zemím Asie a Latinské Ameriky, s nimiž EU uzavřela smlouvy o spolupráci. Hlavní náplní EIB je ale podpora rozvoje ekonomicky slabých oblastí – a to ať už v rámci EU samotné nebo v dalších, především rozvojových zemích. Dvě třetiny svého ročního úvěrového objemu poskytuje na financování výrobních investičních záměrů v regionech, které se opozdily ve vývoji nebo jsou postiženy klesajícími tendencemi v průmyslové oblasti – tím se podílí na uskutečňování strukturální politiky EU. Dále poskytuje úvěry pro financování programů v oblasti infrastruktury, na ochranu životního prostředí, zlepšení městských oblastí a uchování architektonického dědictví EU, na modernizaci a výstavbu zařízení sloužících vzdělávacím a zdravotním účelům, na zlepšení mezinárodní konkurenceschopnosti evropského průmyslu, na podporu jeho integrace v evropském konkurenčním prostředí a na pomoc malým a středním firmám. Než padne konečné rozhodnutí EIB, zda podpoří určitou investici, ověří si celý projekt –tzn. finančně technickou, národohospodářskou a technickou stránku plánovaného opatření. Na ověřování projektů zaměstnává EIB více než 40 odborně zaměřených inženýrů. Je třeba zmínit, že EIB nesleduje žádný výdělečný účel a zpravidla poskytuje pevně úročené úvěry.

Chci být informován o aktualitách - RSS
Webhosting a SEO pro server www.roithova.cz zajištuje Rozhled