Na toto předsednictví se upírá pozornost celé Evropy. Jednak proto, že Česko bude v Unii pouhých pět let a kromě Slovinska zatím žádný z nováčků zkušenost s touto rolí nemá, a za druhé proto, že sedmadvacítka prožívá mimořádně složité období: reformy institucí (tedy nesnadnou ratifikaci Lisabonské smlouvy) provází finanční krize eurozóny a její dopady i v zemích, které jednotnou měnu EURO nemají (kromě dalších také Česko), důvěra půl miliardy Evropanů vůči společným politikám je otřesena a tradiční hodnoty starého kontinentu čelí invazi globálních vlivů (nejen militantním projevům náboženských fundamentalistů, ale i nekalým obchodním praktikám třetích zemí, či závodům vědy za hranicemi etických pravidel).

V řadě zemí se objevují novinové titulky zpochybňující schopnosti České republiky Unii v takové době úspěšně vést. Vrcholní představitelé členských států i evropských institucí ale věří, že to zvládne. A mají k tomu dobrý důvod: Česko si vybralo na prvních šest měsíců příštího roku takové priority, které odráží zájmy celé sedmadvacítky, a současně do nich přispívá svou historickou zkušeností a geografickou polohou. Chce řešit dopady světové finanční krize, ale ví, že to nemůže být cestou dalších regulací a centralizací rozhodování, ale důslednou kontrolou regulujících pravidel a připomíná Unii, co je základem její prosperity – je to volný trh se sociálními a ekologickými limity. Dál si uvědomuje, že energetická závislost podlamuje váhu Evropy na světové scéně – a závislost na režimech, které mají problémy s respektováním mezinárodního práva, je o to horší. A konečně chce právě vůči třetím zemím hrát roli strážce lidských práv, prosazovat principy demokracie a tolerance a také otevřít dveře těm zemím, které do společného domu patří, především do léta dokončit přístupová jednání pro Chorvatsko a podpořit Ukrajinu. Česko mimo jiné převezme od Francie zahájená jednání o nové obchodní smlouvě mezi EU a Ruskem, které je třetím největším obchodním partnerem pro EU a významným dovozcem ropy a plynu, ale také exponenciálně zvyšuje náklady na zbrojení a chce zásadně zvýšit svůj vliv na globální úrovni. Jednání nebudou jednoduchá, Česko si jistě zachová svůj kritický postoj k invazi do Gruzie, kterou odsoudily demokratické země.

V historii našeho národa hrála vždy důležitou roli diplomacie a schopnost dosáhnout kompromis spíše než vyvolávat konflikt. Předsednictví v Radě Evropské unie, tedy v klubu vlád členských států, nám dává možnost toto dědictví oživit. A nemusí jít jen o symbolický přínos; pokud vedle hospodářských priorit, dokáže například ministerstvo kultury upozornit svými akcemi na význam ochrany duchovního odkazu Evropy, vrátíme jí i trochu sebevědomí a klidu.

Češi si získali před dvaceti lety uznání, když zvládli svou revoluci bez krveprolití. Dnes se o nás často hovoří jako o kverulantech či potížistech, zejména kvůli kontroverzním výrokům a aktivitám prezidenta republiky a bohužel také kvůli nešťastné komunikaci - Evropě totiž není co "oslazovat". EU nám neublížila. Opak je pravdou. Vláda se snaží na předsednictví pečlivě připravovat. Jsem přesvědčena, že bude koordinovat všech těch dva a půl tisíce oficiálních jednání tak, že povedou k dohodám, nikoli neshodám o aktuálních legislativních návrzích mezi dvaceti sedmi vládami a Evropským parlamentem a že tedy česká státní správa zaznamená úspěchy a bude pro evropské občany překvapivým přínosem.

 Rozšířená unie potřebuje pružnější instituce a silnější mandát pro mezinárodní jednání. To umožňuje Lisabonská smlouva a debata před její ratifikací v ČR může přispět k vyvrácení obav, že tato smlouva je v rozporu s ústavními principy či podkopává společné křesťanské hodnoty Evropy, jako je úcta k životu a důstojnost člověka. Tato debata přispěje k osvětlení, že charta lidských práv tím, že klade důraz na svobodu rozhodování každého občana neuzákoňuje interrupce či euthanasii. Jsou to nadále národní parlamenty, které o takových zákonech rozhodují. Ostatně čeští křesťanští demokraté tyto ohledy shrnují v tzv. Pražské deklaraci, která se má stát politickým ujištěním pro irské občany ze strany dvaceti sedmi vlád, že tomu tak skutečně je a bude i nadále. Příští rok budeme v Evropské unii pouhých pět let. V Evropě jsme ale po staletí. Jsme v jejím srdci a mostem mezi východem a západem. Prožili jsme období rozkvětu, přežili jsme období útlaku. Jsme věrni svým spojencům i svým tradicím. Známe cenu svobody a lidských práv a jsme si vědomi odpovědnosti za demokratické spravování věcí veřejných na domácí i evropské úrovni, zejména v období nadcházející globální recese. Pro dobré rozhodování je však třeba mít i pokoru a Boží požehnání.