Postarat se o kněze je naším úkolem |
|
Zuzana Roithová je europoslankyně, praktikující katolička a také žena, kterou nadchla myšlenka pomáhat stárnoucím kněžím.
|
|
[ 11. prosince 2008 | Autor: Katolický týdeník, č. 50; 9.12.2008 ] |
|
Patří do farnosti Nejsvětějšího Salvátora v Praze, ale navštěvuje bohoslužby i v jihočeském Suchdole. „Jezdím na ně na kole. Po příjezdu domů poslouchám ještě mši v rozhlase. Můj manžel je totiž evangelík, takže mě do katolického kostela nedoprovází, ale mši v rádiu poslouchá. Sedíme potom společně na louce pod borovicí a vychutnáváme si sváteční den,“ popisuje nedělní dny Zuzana Roithová a zároveň vysvětluje, proč jí na stárnoucích kněžích tak záleží.
Jaká je podle vás úloha kněze ve společnosti?
Kněží s obcí věřících jsou nositeli idejí, které je nezbytné nabízet. I když se jim většina společnosti brání, kritizuje je, nebo se jim dokonce posmívá, právě tato společnost by pocítila jako velký nedostatek, kdyby se křesťanské ideje vytratily.
Máte zkušenost s tím, co staré kněze trápí, co potřebují, nad čím přemýšlí?
Myslím si, že v první řadě se staří kněží se svým bolem skrývají. Nedávají ho na odiv a možná žijí ještě v uzavřenějším světě, než si myslíme. Pokud nemají sourozence, mohou trpět i pocity osamění. Ke stáří patří rovněž nemoci a pokud se dnes hovoří o tom, že pro důchodce je obtížné zaplatit si nákladné služby, které by jim pomohly lépe snášet bolesti a odloučenost, je třeba říci, že právě kněží patří ke skupině, která má důchody nejnižší. To je způsobeno mj. tím, že řada z nich byla mnoho let ve vězení, takže paradoxně ti, kteří proti zlu aktivně bojovali, mají méně peněz než jejich věznitelé, kteří si z finančního hlediska mohou žít pohodlným životem. Ani v zahraničí to však není vždy o moc lepší. Například důchody kněží v Itálii jsou pouze 500 eur měsíčně, přičemž průměrný měsíční důchod občanů v této zemi činí 900 eur a průměrný plat 1453 eur. Jak je tedy vidět, kněží v důchodovém věku nemají na růžích ustláno nejen u nás, ale ani v nábožensky tradiční Itálii.
Když se tedy objevila aktivita sdružení Cesta 121, tak jste ji uvítala?
Rozhodně ano. Postarat se o staré kněze je totiž úkol nejen církevní, ale i společenský. Kněží se většinu svého života starali o potřeby druhých a dnes kolikrát ani neví, kde by měli shánět různé informace, neumí si podat žádosti o finanční podporu, na niž mají nárok, neorientují se ve vyhláškách vlády a v zákonech, které například zmírňují křivdy komunistického režimu. V tom všem může Cesta 121 pomoci. Navíc kněz se celý život stěhuje a pokud by chtěl léta zasloužilého odpočinku strávit v místě, na které má vzpomínky a kde má přátele, není vůbec jisté, že najde prostředí, které bude k jeho ubytování vhodné. Na kolika farách jsou bezbariérové přístupy? Kde mají pomůcky, které umožní kněžím být na druhých méně závislí? Kolik trápení může knězi způsobit třeba jen to, že jeho koupelna není bezbariérová?
S tím se potýkají i mnohé rodiny...
Bohužel ano. Činnost sdružení Cesta 121 tak vidím jako velice důležitou. Rozhodně si zaslouží získat další podporovatele a sponzory, aby svou funkci mohlo plnit v plném rozsahu. Navíc je důležité, abychom i my, obec věřících, byli upozorňováni, že tento problém existuje a že je potřeba jej řešit. I tím může Cesta 121 posloužit.
(tra)