O Evropském parlamentu

Evropský parlament je, řečeno slovy Římské smlouvy z roku 1957, zástupcem "lidu států sdružených v Evropském společenství". První přímé volby do Evropského parlamentu se konaly v červnu 1979.

Evropský parlament, jehož legitimita vyplývá ze způsobu, jakým je volen, tj. z přímého všeobecného hlasování jednou za pět let, řadou smluv postupně posiloval svůj vliv a pravomoc. Tyto smlouvy, zejména Maastrichtská smlouva (1992) a Amsterodamská smlouva (1997), změnily Evropský parlament z čistě poradního shromáždění v zákonodárný sbor, jehož pravomoci jsou obdobné jako pravomoci národních parlamentů. Dnešní Evropský parlament je rovnocenným partnerem Rady ministrů a schvaluje většinu evropských právních předpisů - aktů, které se bezprostředně dotýkají života občanů Evropy.

Poslanci Evropského parlamentu
Evropský parlament má v tuto chvíli 732 poslanců. Poslanci Evropského Parlamentu jsou od roku 1979 voleni v pětiletém intervalu přímým všeobecným hlasováním, a to systémem poměrného zastoupení. Volby se konají buď na regionální úrovni, jak je tomu například ve Spojeném království, v Itálii a v Belgii, nebo na celostátní úrovni, jako ve Francii, ve Španělsku a v Dánsku, popřípadě smíšeným systémem, jako v Německu. V Belgii, v Řecku a v Lucembursku je účast ve volbách povinná. Při volbách ve všech zemích platí společná základní demokratická pravidla: volební právo od osmnácti let, rovnost mužů a žen a zásada tajného hlasování.

Od vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost v roce 1993 má každý občan členského státu EU, který žije v jiné zemi Unie, právo volit nebo být volen ve volbách v zemi svého trvalého pobytu. V roce 1979 tvořily poslankyně 16,5 % parlamentního sboru a tento podíl v dalších volebních obdobích postupně vzrostl, 1. ledna 1996 dosáhl 27,5 % a po volbách v roce 1999 se zvýšil na 29,7 %.

Úsilí o jednotný statut
Poslanci Evropského parlamentu pobírají tentýž plat jako jejich kolegové v příslušných národních parlamentech. Jsou placeni členským státem, v němž byli zvoleni.Parlament si vytkl za cíl vytvořit pro všechny své poslance jednotný statut, a odstranit tak platové rozdíly mezi poslanci z různých zemí a zároveň zajistit v tomto směru větší průhlednost. Na žádost Evropského parlamentu je tento cíl obsažen v Amsterodamské smlouvě a Parlament vede v současnosti o této otázce jednání s Radou.

Průhlednost
Poslanci Evropského parlamentu mají povinnost podávat prohlášení o svých profesních činnostech a jakékoli jiné placené práci nebo funkci; toto prohlášení je uloženo ve veřejném rejstříku. Musejí rovněž podávat prohlášení o svých vedlejších příjmech.

Složení Evropského parlamentu
Počet poslanců z každého členského státu stanoví Smlouvy. V jednacím sále zasedají poslanci podle politických skupin, nikoli podle národních delegací. V současné době působí v Parlamentu sedm politických skupin; vedle nich jsou zde i "nezařazení" poslanci. Politické skupiny sdružují poslance z více než stovky politických stran z členských států. Poslanci také zasedají v parlamentních výborech a delegacích, buď jako jejich řádní členové, nebo jako náhradníci.

Politické skupiny
PPE-DE - Evropská lidová strana (křesťanští demokraté) a Evropští demokraté
PSE - Evropská socialistická strana
ELDR - Evropská liberální, demokratická a reformistická strana
Verts/ALE - Zelení a Svobodná evropská aliance
GUE/NGL - Konfederace evropské levice a Severské zelené levice
UEN - Unie za Evropu národů
EDD - Evropa demokracie a rozdílností
NI - nezařazení poslanci

Chod a struktura Evropského parlamentu
Evropský parlament je jediným orgánem Společenství, který zasedá a jedná veřejně. Jeho rozhodnutí, postoje a záznamy z jeho jednání jsou zveřejňovány v Úředním věstníku Evropských společenství.

Jeden týden v měsíci tráví poslanci na plenárním zasedání ve Štrasburku, v tuto dobu Parlament zasedá za přítomnosti všech poslanců. Doplňující dvoudenní zasedání se konají v Bruselu. Sekretariát Parlamentu sídlí v Lucemburku. Dva týdny v každém měsíci jsou vyhrazeny schůzím výborů Parlamentu v Bruselu. Ve zbývajícím týdnu se scházejí politické skupiny.

Sídlo a pracovní místa Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku a tři pracovní místa: Štrasburk, Brusel a Lucemburk. To má své historické důvody: v těchto místech měly svá sídla hlavní evropské orgány již od svého zřízení. Štrasburk, symbol francouzsko-německého usmíření, si zvolila za sídlo Rada Evropy a od roku 1952 se zde konala rovněž většina dílčích zasedání Evropského parlamentu.V protokolu připojeném k Amsterodamské smlouvě z roku 1997 se uvádí: "Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku, kde se konají plenární zasedání, která trvají 12 měsíců, včetně zasedání o rozpočtu. Doplňující plenární zasedání se konají v Bruselu. Výbory Evropského parlamentu zasedají v Bruselu. Generální sekretariát Evropského parlamentu a jeho oddělení sídlí v Lucemburku." Z praktických důvodů však řada funkcionářů a zaměstnanců politických skupin Evropského parlamentu pracuje v Bruselu.

Předseda, předsednictvo a Konference předsedů
Předseda řídí všechny činnosti Parlamentu a jeho orgánů. Předsedá plenárním zasedáním a zasedáním předsednictva a Konference předsedů. Zastupuje Parlament navenek, zejména v oblasti mezinárodních vztahů.

Předsednictvo je řídící orgán odpovědný za rozpočet Parlamentu a za administrativní, organizační a personální záležitosti. Po boku předsedy a čtrnácti místopředsedů jsou jeho členy s poradním hlasem kvestoři, jichž je pět a kteří odpovídají za administrativní záležitosti týkající se přímo poslanců. Členové předsednictva se volí na dva a půl roku.

V Konferenci předsedů zasedají předseda Parlamentu a předsedové politických skupin. Jako orgán odpovědný za politickou stránku chodu Parlamentu stanoví počet členů a podmínky činnosti parlamentních výborů a delegací, rozhoduje o rozdělení míst v jednacím sále a vypracovává časový plán a pořad jednání plenárních zasedání. Projednává doporučení Konference předsedů výborů týkající se práce výborů a pořadů jednání plenárních zasedání.

Politické skupiny
Převážná většina poslanců patří do jedné z politických skupin. Poslanci, kteří nepatří do žádné politické skupiny, se nazývají "nezařazení poslanci". Politická skupina musí splňovat podmínku, že jejími členy jsou poslanci z více než jednoho členského státu, a musí mít minimální požadovaný počet členů. V současné době působí v Evropském parlamentu sedm politických skupin. Tyto skupiny sdružují zástupce více než stovky politických stran z členských států. Několik politických skupin má vazby na politické strany na evropské úrovni, které Smlouva hodnotí jako "významný faktor integrace uvnitř Unie. Přispívají k vytváření evropského povědomí a k vyjadřování politické vůle občanů Unie." Každá politická skupina má předsedu, předsednictvo a sekretariát.

Výbory
Ve stálých výborech Parlamentu, jichž je sedmnáct, probíhají přípravné práce na plenární zasedání Parlamentu. Každý výbor jmenuje svého předsedu, tři místopředsedy a má svůj sekretariát. Výbory vypracovávají a přijímají zprávy o legislativních návrzích a zprávy z vlastního podnětu. Parlament může vedle stálých výborů zřizovat také dočasné výbory a vyšetřovací výbory.

Sekretariát
Pod vedením generálního tajemníka pracuje v Evropském parlamentu na 3 500 úředníků přijatých na základě výběrového řízení. Politické skupiny mají své vlastní zaměstnance a poslanci své vlastní asistenty. Evropský parlament se musí vyrovnat s nároky práce v mnohojazyčném prostředí - tomuto úkolu se věnuje zhruba jedna třetina jeho zaměstnanců - a se skutečností, že má tři pracovní místa - Štrasburk, Brusel a Lucemburk. Zajištění chodu Evropského parlamentu stojí každého občana EU v přepočtu 2,5 eura ročně (to představuje 1,08 % celkové výše rozpočtu Unie).

Pravomoci Evropského parlamentu
Jako všechny zastupitelské sbory má i Evropský parlament tři základní pravomoci: legislativní pravomoc, rozpočtovou pravomoc a kontrolní pravomoc. Jeho politická role v rámci Evropské unie vzrůstá.

Legislativní pravomoc
EP přijímá společně s Radou evropské právní předpisy

Běžným legislativním postupem je spolurozhodování. Tento postup staví Parlament a Radu na stejnou úroveň a v jeho rámci tyto dva orgány společně přijímají právní předpisy na základě návrhů Komise. Parlament musí dát konečný souhlas.

Spolurozhodování je základním rozhodovacím nástrojem Evropského parlamentu a díky němu může Parlament ve větší míře ovlivňovat právní předpisy Společenství. Spolurozhodování se uplatňuje mimo jiné u volného pohybu pracovních sil, vytváření vnitřního trhu, výzkumu a vývoje, životního prostředí, ochrany spotřebitele, vzdělání, kultury a zdraví. V rámci tohoto postupu dokázal Evropský parlament účinně přispět k přijetí důležitých právních předpisů. Několik příkladů za všechny:

• členské státy mohou rozhodnout, že některé významné sportovní události se musí vysílat na jejich území nekódovaně,
• uplatňují se mnohem přísnější předpisy proti znečišťování životního prostředí palivy a motorovými oleji,
• Komise může uplatňovat nouzová ochranná opatření u krmiv,
• na balíčcích cigaret se důsledněji a viditelněji uvádějí varování, že kouření škodí zdraví,
• používání těžkých kovů (olova, rtuti a kadmia) při výrobě vozidel bude od roku 2003 zakázáno - auta vyřazená z provozu tudíž bude možné likvidovat pouze způsobem šetrným k životnímu prostředí; náklady recyklace starých vozidel ponese výrobce a rovněž se zlepší recyklace elektrických spotřebičů.

Ačkoli je spolurozhodování hlavním legislativním postupem, v některých důležitých oblastech zaujímá Parlament pouze stanovisko. Mezi ně patří daňová politika a výroční kontrola farmářských cen.

Amsterodamská smlouva jednak rozšířila pravomoci Parlamentu v rámci spolurozhodování, jednak stvrdila jeho postavení hnací síly tvorby politiky EU. Parlament často na podnět některého z výborů přijímá zprávy, jejichž cílem je dát politice EU určité konkrétní směřování.

Legislativní práce Parlamentu probíhá většinou takto:

• Komise předloží Parlamentu legislativní návrh. Jeden ze stálých výborů ("příslušný výbor") je pověřen úkolem vypracovat zprávu a jmenuje zpravodaje (tj. člena výboru, kterému je svěřena příprava návrhu zprávy výboru). Lze také požádat o stanovisko jeden nebo více jiných výborů. Každý přijme své stanovisko a předá je příslušnému výboru.
• Poslanci - a výbory, od nichž se žádá stanovisko - mohou předložit pozměňovací návrhy k návrhu zprávy vypracovanému zpravodajem; návrh je pak - s případnými změnami - přijat v příslušném výboru.
• Politické skupiny posuzují zprávu ze svého politického hlediska.
• Nakonec se zpráva projednává na plenárním zasedání. Pozměňovací návrhy ke zprávě může předkládat příslušný výbor, politické skupiny nebo stanovený počet poslanců. Parlament o zprávě hlasuje a tím zároveň přijímá svůj postoj k původnímu návrhu.

Rozpočtová pravomoc
Evropský parlament a Rada představují dvě složky rozpočtového orgánu. Jinými slovy, společně sdílejí pravomoc nad finančními prostředky, stejně jako se dělí o pravomoc legislativní. Přípravné práce pro rozhodování Parlamentu v této oblasti vykonává Rozpočtový výbor ve spolupráci s ostatními stálými výbory.

Při výkonu své rozpočtové pravomoci vyjadřuje Parlament své politické priority. Rozpočet na příští rok sestavuje vždy v prosinci. Rozpočet nevstoupí v platnost, dokud jej nepodepíše předseda Parlamentu. Od roku 1986 jsou roční výdaje součástí víceletého rámce - tzv. "finanční perspektivy" -, který společně přijaly Parlament a Rada.

Parlament má rozhodující slovo při schvalování většiny výdajů v ročním rozpočtu, např. výdajů na méně prosperující regiony, na odborné vzdělávání s cílem snížit nezaměstnanost atd. U výdajů na zemědělství může Parlament předkládat pozměňovací návrhy, poslední slovo má však Rada. Parlament a Rada projednávají rozpočtové návrhy Komise ve dvou čteních (v rozmezí května a prosince) a během nich se dohodnou, kolik finančních prostředků bude vynaloženo a nač.

Parlament může také rozpočet zamítnout, pokud má za to, že neodpovídá potřebám Unie. Rozpočtový proces poté začíná od samého počátku. V minulosti Parlament zamítl rozpočet dvakrát, avšak od doby, kdy společně s Radou vymezují víceletý rámec, tento nástroj nepoužil.

Kontrolní pravomoci
Parlament uplatňuje demokratický dohled nad všemi činnostmi Společenství. Tato pravomoc, který se původně týkala pouze činnosti Komise, byla rozšířena také na Radu ministrů a na orgány odpovědné za zahraniční a bezpečnostní politiku. Pro usnadnění tohoto dohledu může Evropský parlament zřizovat dočasné vyšetřovací výbory. Této své pravomoci využil již několikrát, mj. při vyšetřování případu "nemoci šílených krav", které vedlo ke zřízení Evropské veterinární agentury v Irsku. Parlament také prosadil vytvoření Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF).

Komise a Rada
Evropský parlament hraje klíčovou úlohu při jmenování Komise. Schvaluje jmenování předsedy Komise, pořádá slyšení s kandidáty na komisaře a poté rozhoduje o jmenování celé Komise hlasováním o důvěře.

Parlament má také právo Komisi odvolat: pokud je absolutní většina poslanců a dvě třetiny odevzdaných hlasů pro "vyslovení nedůvěry", je Komise nucena odstoupit. Do dnešního dne nepřijal Parlament žádný návrh na vyslovení nedůvěry, ale tato pravomoc představuje silnou politickou zbraň. Parlament vykonává své dohlížecí pravomoci zkoumáním množství zpráv Komise o provádění politik a právních předpisů a o plnění rozpočtu.

Parlamentní výbor, politická skupina nebo stanovený počet poslanců mohou vznášet otázky k ústnímu zodpovězení na Radu a Komisi. Tyto otázky se týkají politicky významných témat a obvykle vedou k rozpravě. Pravidelné rozpravy se vedou také o aktuálních událostech, které budí velký zájem evropské veřejnosti. V obou případech rozprava zpravidla končí přijetím usnesení. Při plenárních zasedáních je "doba vyhrazená pro otázky" fórem o aktuálních tématech, kterého se účastní členové Komise a Rady. Jednotliví poslanci mohou na Radu a Komisi vznášet také otázky, které musí být zodpovězeny písemně. Každoročně položí poslanci a politické skupiny více než 5 000 otázek.

Předsednictví Rady předkládá Parlamentu svůj program a půlroční zprávu. Informuje Parlament také o přípravách a výsledcích zasedání Evropské rady a o průběhu významných legislativních činností. Rada je zastoupena na setkáních parlamentních výborů, někdy i na úrovni ministrů.

Evropská Rada
Evropskou radu, která zasedá dvakrát ročně, tvoří hlavy států a předsedové vlád členských zemí a předseda Komise. Předseda Parlamentu předkládá Evropské radě řadu doporučení, protože Rada určuje obecný politický směr Unie. Po každé vrcholné schůzce Evropské rady podává její předseda Parlamentu zprávu.

Rostoucí politická role Parlamentu
Spolurozhodování o právních předpisech posílilo politickou moc Evropského parlamentu. Jeho vliv je stále zřetelnější v klíčových oblastech činnosti Evropské unie, od společné zahraniční a bezpečnostní politiky a spolupráce v policejních a soudních záležitostech, až po Hospodářskou a měnovou unii (HMU), Chartu základních práv a Konvent o budoucnosti Evropy.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika
Cílem evropské politické spolupráce, která byla zahájena počátkem sedmdesátých let, bylo vykročit z rámce hospodářské a sociální spolupráce stanoveného smlouvami Společenství a dospět ke skutečně jednotné strategii v oblasti zahraniční politiky. Smlouva o Evropské unii začlenila bezpečnostní problematiku do zahraniční politiky: jedna z jejích částí je nazvána: "Ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP)". Založením Evropských sil rychlé reakce získala Evropská unie poprvé ve svých dějinách vlastní identitu v zahraniční a bezpečnostní politice.

Rada konzultuje s Parlamentem významná rozhodnutí v oblasti zahraniční politiky. Parlament vznáší otázky na Radu a může dávat doporučení. Parlament je v pravidelném kontaktu s vysokým představitelem EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku především prostřednictvím Výboru pro zahraniční věci, lidská práva a společnou bezpečnostní a obrannou politiku. Mezinárodní události jsou předmětem pravidelných rozprav, jejichž výsledkem je přijetí usnesení požadujících určitý postup v zahraniční politice Evropské unie.

Mezinárodní dohody a smlouvy
Vstup státu do Evropské unie a většina mezinárodních dohod podléhají souhlasu Evropského parlamentu, tzn. schválení poslanci. V případě mezinárodních dohod nebo smluv o přistoupení musí být Evropský parlament průběžně plně informován o mandátu a stavu jednání a může kdykoli požádat, aby byla jeho doporučení vzata v úvahu.

Obrana lidských práv ve světě
Evropský parlament připisuje velký význam ochraně lidských práv jak v EU, tak i ve světě a využívá proto svých pravomocí k podpoře dodržování základních práv. Odmítl proto např. řadu finančních protokolů s některými třetími zeměmi kvůli porušování lidských práv a snažil se je přijmět k tomu, aby propustily politické vězně nebo aby se připojily se k mezinárodním úmluvám o ochraně lidských práv.

Díky Evropskému parlamentu je součástí Úmluvy z Cotonou mezi Evropskou unií a 77 zeměmi africké, karibské a tichomořské oblasti (AKT) "klauzule o demokracii", tzn. možnost pozastavit poskytování pomoci státům vážně porušujícím lidská práva. Od roku 1988 Parlament každoročně uděluje jedné či více osobám nebo skupině, které se zasloužily v boji za lidská práva, Sacharovovu cenu.

Prostor svobody, bezpečnosti a práva
Jedním z cílů Evropské unie je zajistit jejím občanům "vysokou úroveň bezpečnosti v prostoru svobody, bezpečnosti a práva". Evropský parlament považuje splnění tohoto cíle za velmi důležité. Spolupráce v oblasti bezpečnosti, tzn. v policejních a soudních věcech jako jsou trestní a občanskoprávní případy, azylová politika, přistěhovalectví, terorismus a organizovaná trestná činnost, boj proti drogám, korupci, rasismu a xenofobii, dnes spadá do působnosti Unie. Parlament hraje v této oblasti plnoprávnou legislativní roli.

Hospodářská a měnová unie (HMU)
Evropská centrální banka (ECB), která hraje v rámci HMU zásadni roli, přijímá svá rozhodnutí v oblasti měnové politiky zcela nezávisle. Pouze ECB stanovuje úrokové sazby a používá ostatní měnové nástroje potřebné k udržování stability eura.

Banka se zodpovídá jediné instituci - Evropskému parlamentu. Role Parlamentu při jmenování prezidenta a viceprezidenta ECB a dalších členů Výkonné rady je stanovena v jeho jednacím řádu: po slyšení ve výborech musí být kandidáti nejprve schváleni Parlamentem a teprve pak mohou být jmenováni Radou. Prezident ECB musí plenárnímu zasedání Parlamentu předkládat výroční zprávu. Prezident ECB a další členové Výkonné rady také předstupují před Hospodářský a měnový výbor Parlamentu buď na jeho žádost, nebo z vlastního podnětu.

Právo na informace
Podle Smlouvy má každý občan Unie a každý, kdo má bydliště v jednom z členských států, za určitých podmínek právo na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise. Žádosti mohou písemnou nebo elektronickou formou (register@europarl.eu.int) podávat jak občané Unie a fyzické i právnické osoby se sídlem v jednom z členských států, tak také osoby, kterou nejsou občany ani rezidenty Unie. Přístup k dokumentům může být odmítnut pouze tehdy, podléhají-li zvláštní ochraně podle výše uvedeného nařízení.

Petiční právo
Petici Evropskému parlamentu ve věci, která spadá přímo do oblasti činnosti EU, může podat kdokoli, kdo má bydliště v jednom z členských států EU, buď jako jednotlivec, nebo společně s jinými osobami. Petici je třeba zaslat poštou.

Veřejný ochránce práv
Pokud se občan domnívá, že ze strany některého z evropských orgánů došlo k úřednímu pochybení, může podat stížnost evropskému veřejnému ochránci práv. Veřejný ochránce práv ("ombudsman") je jmenován Evropským parlamentem.

Převzato ze stránek Evropského parlamentu:
http://www.europarl.eu.int/home/default_cs.htm