Stránky prezidentské kampaně:

V mnoha zemích to již funguje. Zakazuje se nově na základě doporučení WHO používat rtuť v lécích pokud existuje vhodná alternativa jako například u vakcíny Thiomersalu. Poslanci ovšem také usilují o zákaz používání amalgámu v zubním lékařství od roku 2007. O to již léta usilují výrobci bílých zubních materiálů v rozporu s názorem Světové federace stomatologů. Paradoxní je, že se totiž žádné poškozování zdraví zubním amalgámem dosud neprokázalo, zatímco některé bílé náhrady zhoršují orální zdraví. Amalgám je sice nehezký, ale je levný, trvanlivější a nepůsobí pacientům potíže, a tak stále konkuruje moderním materiálům. Také jsou všechny ordinace zubních lékařů podle norem EU vybaveny odlučovačem rtuti, a proto se rtuťový odpad již dávno nedostává do odpadních vod. Rtuťová strategie má i ukončit výrobu rtuťových měřících přístrojů, například teploměrů či barometrů v Evropě. Ekonomicky vážným problémem je povinnost odstavit rtuťové elektrolýzy v průmyslové výrobě již do pěti let. Nejen chemičky v Ústí nad Labem a v Neratovicích podle Svazu chemického průmyslu nebudou mít v tak krátké době miliardy korun potřebné na zavedení alternativních technologií. Důsledkem možná bude ztráta asi dvou tisíc pracovních míst a citelný schodek v zahraničním exportu. Nová evropská strategie bezesporu přispěje ke kvalitnějšímu životnímu prostředí i když za velmi vysokou cenu. Ovšem jen lokálně bez vlivu na globální životní prostředí. Přitom neexistují dostatečné podklady o reálném vlivu této strategie na zlepšení zdraví. A to je vážný problém, protože strategie současně nařizuje taková opatření, která budou velmi drahá pro evropský průmysl i pro spotřebitele. Je otázkou, kolik továren se z Evropy přestěhuje do zemí, kde tyto nároky neplatí a o kolik se tudíž zase zvýší nezaměstnanost v Evropě. Dobrou zprávou jistě je, že by se zavedla stejná omezení pro všechny členské země Unie. Vyšší ekologické standardy musí platit pro celou Unii jak kvůli účinnější ochraně zdraví tak také kvůli rovné hospodářské soutěži. Problémem však, je, že Evropa zavádí nová pravidla izolovaně jen pro vlastní průmysl a přitom nemůže zabránit obchodování s výrobky například z Asie, kde takové ekologické standardy neznají. A tak ostatní výrobci znečišťují planetu a ještě konkurují Evropě nízkými cenami prodávaného zboží a jak na světových trzích, tak také v Evropě, kam dováží produkty vyrobené levnějšími a méně ekologickými technologiemi. Přijatá strategie sice upozorňuje, že snižování emisí rtuti je nutné celosvětově koordinovat, ale na druhou stranu navrhuje přísná jednostranná omezení pro Evropu bezhlavě ve velmi blízké budoucnosti . Jsem přesvědčena, že není možné zavádět tyto nároky, aniž by se k podobným závazkům nepřihlásily ostatní země světa. Bohužel jednotlivé vlády evropských zemí nejsou schopny se dohodnout na jednotném postupu v zahraničním obchodu, protože mají různé "národní" priority a nejsou ochotny je obětovat pro společnou strategii. Takže pozice Unie je na světovém obchodním hřišti a mezinárodních fórech velmi slabá. Evropská rtuťová strategie má své další trhliny. Zakazuje do pěti let těžit a vyvážet rtuť mimo EU. Evropa je dnes největším zpracovatelem rtuti na světě. Ovšem jednostranné opatření, nezajistí snížení světové těžby rtuti, ale jen přesun - zvýší se její těžba mimo EU - v Alžírsku a Kyrgyzstánu. Jsem optimista a věřím, že zdravý rozum a přiměřenost zvítězí. Příležitost ke korekcím nastane, až se budou o hospodaření s rtutí v návaznosti na strategii schvalovat konkrétní směrnice a nařízení. Za Českou republiku bychom měli trvat na tom aby, Evropská komise předložila studie vlivu na evropské hospodářství a podložené analýzy míry reálného zlepšení zdraví obyvatel.