Stejně jako v zakládajících smlouvách evropských společenství starých pět desetiletí je i v Lisabonské smlouvě naprosto jasně a nezpochybnitelně zakotven princip, že žádné nové smlouvy nemohou mít zpětnou platnost - jinými slovy: zákony poválečného Československa může měnit jen český parlament. Evropská komise navíc jako strážce společného práva opakovaně prohlásila, že právně vyhaslé Benešovy dekrety nejsou v rozporu s evropským právem a jsou v EU uzavřenou záležitostí. K témuž závěru dospěly i nezávislé expertizy včetně těch vyžádaných Evropským parlamentem či českou nebo německou vládou. Ani Lisabonská smlouva na tom nemůže nic změnit.

            Argumentaci o Benešových dekretech český prezident nepoužil ani v případě napadání takzvané euroústavy, ani během dalších vyjednávání o novém dokumentu.

            Mezi další kuriózní bajky patří publikovaný názor o tom, že Benešovy dekrety prolomí nařízení Evropské rady 44/2001 o příslušnosti, uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Hned čtyři paragrafy to vyvracejí - zaprvé se nařízení vztahuje jen na soukromé spory, nikoliv na spory s veřejnou správou (čl. 1), zadruhé spory ohledně nemovitostí může projednávat pouze soud země, kde se nemovitost nachází, v daném případě by to tedy byly pouze české soudy (čl. 22 odst. 1), zatřetí i výkon rozhodnutí může provést jen soud příslušného státu (čl. 22 odst. 5) a konečně začtvrté lze nařízení uplatnit jen na dokumenty přijaté po vstupu do EU, tedy v případě České republiky po 1. květnu 2004 (čl. 66). Příliš odborná nuda? Možná - ale na rozdíl od chytlavých heslíček pravdivá.

            V přístupové smlouvě s Chorvatskem bude garance, která bude působit poněkud nepatřičně a trapně. Co na tom, že Česko podobnou pojistku má již v příloze Lisabonské smlouvy, kde se v prohlášení č. 53 o Listině základních práv EU jasně říká, že nerozšiřuje uplatňování evropského práva vůči vnitrostátnímu a že musí být vykládána v souladu s ústavními zvyklostmi členských států, nebo v článku č. 345 samotné Lisabonské smlouvy, podle nějž se ustanovení smlouvy nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech.

            Ale hraje se s emocemi a o emoce, nikoli s argumenty o fakta.