Stránky prezidentské kampaně:

Smyslem mojí několikadenní mise bylo jednak  podpořit strádající rodiny disidentů  a také si udělat vlastní úsudek o kubánském zdravotnictví, které je považováno za úspěch komunistické revoluce. Kubáský režim je proslulý  hrubým porušováním základních lidských práv,  krutým trestáním lidí, kteří  si dovolí projevit jiný názor  i na běžné věci.  Kuba se však v OSN  chlubí dobrými statistickými výsledky svého  bezplatného  zdravotnictví a  v poslední  době dokonce  propaguje  převratné  novinky v léčbě dosud nevyléčitelných nemocí. Své výsledky však nepublikuje v odborné literatuře, ale láká zahraniční bohaté pacienty  podstoupit léčbu přímo na  Kubě. Přitom  Fidel Castro se odjel léčit do zahraničí. Mnozí poslanci z řad extrémní levice  i v Evropském parlamentu  propagují kubánskou cestu jako důkaz , že komunistický režim je úspěšný a zajišťuje občanům rovný přístup ke  všem potřebám . Pomáhají upevňovat tento názor i mezi politiky z rozvojových zemích Afriky a Asie, s nimiž máme společná jednání o jejich rozvojových plánech..
Svou návštěvu jsem  připravovala s lidmi z nevládních organizací ze Švédska a ČR a tak se mi podařilo setkat se denně  s mnoha  osobnostmi z řad disidentů i s lékaři.
 Habana je město dvou tváří. Hotely a historické centrum je plné turistů z Evropy. Stovky tajných policistů dohlíží n to, aby na turistických trasách bylo co nejméně místních obyvatel  a nedocházelo tak ke kontaktům. Do řady podniků nemají místní občané vůbec přístup a tak se turisté setkají jen s  prověřeným obsluhujícím personálem, který plní i funkci informátorů pro státní policii. Zatímco se stoly v hotelových restauracích doslova prohýbají pod ovocem, rybami ,pečivem  i zeleninou, Kubánci trpí nedostatkem základních potravin. Dostávají pár kilogramů jen některých potravin ročně na příděl,  další velmi omezený sortiment  si mohou koupit v obchodech za místní měnu. Touhou každého je však vydělat, vyměnit či získat od příbuzných z Floridy dolary, za něž lze koupit  více zboží jako je šampon , zubní pasta  , baterie  či maso ve speciálních dolarových obchodech ( obdoba bývalého Tuzexu) . I ty v centru Havany však vypadají jako chudě zásobený konzum v nějakém venkovském koutě Evropy , také  ceny jsou tam podobné. Kilo masa stojí polovinu měsíčního platu lékaře.  Pouze  pár stovek tisíc  lidí ( komunistická oligarchie)  má dostatek dolarů a netrpí nouzí. Jsou to zejména rodiny armádního managementu, který ovládá nejen armádu, ale i ekonomiku, vlastní největší továrny a podniky. To je důvod , proč nesdílím s oposicí mnoho optimismu co se týče dalšího vývoje na |Kubě ani po změně presidenta .
  
  Realita na Kubě je však i co se zdravotnictví týče Pokud jim příbuzní nepřinesou léky, zůstávají ve svých celách bez léčby.  Roky vězení , kteří ve vězení nedostávají . vlastní oči se přesvědčila, že i běžní Kubánci žijí v bídě a nemocech.  Chtěla jsem zjistit, v jakém stavu je kubánské zdravotnictví a navštívila jsem proto místní nemocnici: chybí lékaři i moderní technika. Zdravotnictví byla kdysi Castrova chlouba, ale dnes jsou i běžné léky jen pro bohaté, komunistické předáky či zahraniční turisty. Podobná privilegia jako cizinci mají ve specializovaných centrech a luxusních nemocnicích režimní a armádní funkcionáři s rodinami. Podle oficiálních statistik má Kuba novorozeneckou úmrtnost 6 promile – ale za jakou cenu? Těhotné ženy jsou zvány na ultrazvuk každý měsíc a při zachycení všech menších vrozených vad jim je doporučována interrupce. Podle Pan American Health Organisation měla Kuba v roce 1998 79 potratů na 100 porodů (USA měly tento poměr ve stejném roce 34 ku 100). První rok života jsou děti bedlivě sledovány, ale jakmile oslaví první narozeniny, péče státu končí. Výsledkem je trojnásobné množství úmrtí dětí mezi prvním a třetím rokem, než je v rozvinutých zemích obvyklé. Oficiální počet kubánských lékařů se odhaduje kolem 70 tisíc. Statisticky je to v 11 milionové populaci jeden lékař na 160 pacientů, tedy nesrovnatelně lepší číslo než třeba 1:600 ve Velké Británii. Ve skutečnosti je asi 30 tisíc lékařů na zahraničních misích (15 tisíc ve Venezuele). Několik tisíc jich pracuje na úřednických a manažerských místech ve zdravotnictví nebo tam, kde si více vydělají. Na ostrově tak ve skutečnosti praktikuje medicínu zhruba polovina udávaného počtu. Pravdu se lze dozvědět pomalu a obtížně, protože nezávislé organizace, které by ověřily státní statistiky, jsou zakázány. Nezbývá, než čerpat informace od nezávislých lékařů z opozice, kteří mají občas štěstí a publikují své články na internetu, nebo je osobně na Kubě navštívit. Musíme hlavně finančně a morálně podpořit organizace, které se starají o přežití politických oponentů či pomáhají nevládním organizacím na Kubě komunikovat mezi sebou a vyjadřovat vlastní názory na řešení veřejných problémů. Rada EU musí usilovat efektivněji o propuštění politických vězňů, kteří jsou fyzicky týráni a zásadně nedostávají léky, které potřebují. Setkala jsem se i s Ženami v bílém, které nenásilně bojují za propuštění svých manželů, neprávem vězněných Castrovým režimem. Hnutí bylo v roce 2005 oceněno Sacharovovou cenou, kterou každoročně udílí Evropský parlament osobám či hnutím, aktivním v oblasti lidských práv. Ženy v bílém si cenu zatím nepřevzaly, protože jim kubánský režim nedovolil vycestovat do EU. Proto jsem požádala předsedu Evropského parlamentu o vydání „pamětních listů“, které by si Ženy v bílém mohly doma vystavit s vědomím, že jejich boj není marný a že na ně ve světě někdo myslí a podporuje je.
Jsem přesvědčena, že Evropa nesmí být lhostejná či dokonce loajální k režimům, jejichž moc stojí na porušování lidských práv. Naše globální odpovědnost vůči lidem, které takový režim poškozuje, nám velí podporovat demokratické procesy všude na světě. V žádném případě nelze připustit dialog Unie s kubánským režimem bez formulování jasných podmínek, jako je propuštění politických vězňů a pluralita názorů.
   

	Přiložené soubory
	Cuba.doc