Stránky prezidentské kampaně:

Poslanci přiblížili přímou volbu prezidenta o další kus ke skutečnosti...
S částí návrhu prováděcího zákona jsem spokojena – ostatně ke zveřejňování pohybů na kontě prezidentské kampaně a k postoupení přebytků získaných prostředků na dobročinné účely jsem se zavázala již v únoru, kdy jsem kandidaturu na úřad prezidenta přijala. Ovšem hranici rozpočtu na kampaň – padesát milionů, nepovažuji za žádný strop. Spíše to působí jako provokace, která má i do budoucna odradit ty, kteří nejsou napojeni na vyjímečné  penězovody "bohatých " politických stran  či různých spřátelených korporací.  Pravděpodobně budou mít někteří kandidáti více prostředků, jiní více času než mám já. Ale i ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 byla moje kampaň mnohem skromnější (méně než pět milionů) a přesto jsem byla zvolena podruhé. Takže dál věřím, že práce a osobní charakter dokáží na veřejnost zapůsobit stejně či dokonce víc, než záplava billboardů. Mám nicméně vážné obavy, aby se z kampaně nestal pouze souboj reklamních agentur a dominových efektů průzkumů veřejného mínění. Média mají ve srovnání s volbami do parlamentu či místních samospráv jedinečnou příležitost překročit stín obecnosti a věnovat se jednotlivým kandidátům a jejich charakteristikám a charakterům podrobněji. Těžko si představit, že by některý list, rozhlas či televize s omezenými prostorovými a časovými možnostmi unesly při běžných volbách podrobný popis všech kandidátů všech politických stran, ale v případě prezidentské volby si to – myslím – dovolit mohou.  Osobně musím říci, že v nemnoha anketách, na něž jsem jako kandidát na úřad prezidenta odpovídala, jsem nalezla i ve stručných odpovědích mých soupeřů daleko více informací o jejich názorech, než v sáhodlouhých PR profilech. A přála bych si, aby podobná osobní a věcná klání v debatě o příštím prezidentovi dominovala nad vyumělkovanými portréty psanými týmy poradců podle momentálních nálad společnosti.  Přímá názorová konfrontace mi přijde přínosnější i pro ostatní občany – tím spíš, že mám k oficiálním stropům na kampaně jistou nedůvěru: vzpomene si například někdo na protest jednoho celoplošného deníku, jemuž představitelé jedné politické strany před volbami vyhrožovali, že nebude-li se více a lépe věnovat jejich kandidátům, přijde list o inzerci od spřátelených subjektů?  Tyto praktiky tu tedy bohužel jsou a bohužel proti nim neexistuje dost účinná obrana, pokud nechceme měnit demokracii v policejní stát… Neměli bychom ale být ani marketingovým státem – zkušenost s jistou politickou stranou z posledních parlamentních voleb by nás měla více vést k podstatnějším otázkám, než jen k té, zda se nám líbí či nelíbí obal daného produktu; právě to je totiž věc, kterou nám reklamní tvůrci dokáží dostat pod kůži. A prezident by produktem být neměl. Ani za padesát milionů, ani za padesát miliard.