Připomeňme si, že Evropa překonala poválečné období hladu podstatným zvyšováním výnosů rostlinné i živočišné výroby – což vedlo až k nadprodukci potravin. I liberální Evropa sáhla ke stanovení kvót různých druhů zemědělské výroby.

V době, kdy vyplácení náhrad za přeměnu některých polí v pastviny a lesy vedly ke snížení zemědělské výroby, byl globální svět znejistěn různými ropnými krizemi. Snaha o snížení závislosti na dovozu ropy vedla k technicky úspěšné – a ekonomicky výnosné – výrobě oleje a lihu. Úroda části ploch řepky, slunečnic, brambor, obilí, řepy cukerné i dalších plodin už nesytí hladové lidi, ale nenasytné motory a zdroje tepla. Dokonce je vykalkulována cenová přijatelnost spalování obilí. Hrozná představa takového (zne)užití potravin – které by jinde zachránily lidi před bolestivým a beznadějným hladověním a smrtí! Úspěchy těchto způsobů využití zemědělské výroby se podílejí na tom, že USA přestaly na světový trh dodávat své kdysi tak obrovské přebytky potravinářského obilí.

Pokud uznáme nutnost snahy o nahrazení alespoň malé části ropy pohonnými hmotami ze zemědělské produkce, pak měla EU (což není kdosi cizí, to jsme dnes i my) s předstihem přizpůsobit poskytování dosavadních podpor za snižování produkce, či spíše je změnit v podporu obnovy výroby. Cenový vývoj konce roku 2007 je do značné míry ovlivněn využitím části této snížené výroby k nepotravinářským účelům, což – (ne)obrazně řečeno – zvyšuje ceny rohlíků a másla.

*

Politická hnutí zelených svou ochranou životního prostředí plní velkou historickou úlohu – nutí i tradiční politické strany k odpovědnější ekologické politice. Oprávněná snaha o ochranu životního prostředí vyzývá ke snižování spotřeby, ale zároveň brzdí rozvoj kapacit elektráren, jenže ne všechny problémy je možno řešit snižováním energetických nároků naší společnosti.

Velká část Evropy zažívá mnohaletý vzestup cen elektřiny, plynu, uhlí a vody. Tzv. burza elektřiny zřejmě nevyřeší problém prudce stoupajících cen. Jejich hlavní výrobci se ani nemusí uchylovat k zakázaným cenovým dohodám. Stačí „nedomluveně“ nabídnout na burze menší produkci než odpovídá kapacitě. Poté, co malá nabídka a velká poptávka způsobí zvýšení cen, může být do sítí dodáno libovolné množství elektřiny (problém diskutovaný v Německu).

Jenže žádoucí zvyšování životní úrovně je podmíněno vyšší cenou lidské práce – jejíž účinnost má být zvýšena i využitím energie. Zdražovat ji a zároveň zvyšovat mzdy je někdy obtížné.

Nevěřím ve všespasitelnost konkurence, ale uznávám její nezastupitelnost. Jenže právě nejdůležitější možnost konkurence mezi různými zdroji energie byla fakticky zlikvidována jakousi dohodou o přepočítávání ceny uhlí, plynu, elektřiny a dodávaného tepla v poměru k ceně stejné kalorické hodnoty nafty. Válka v Iráku, hurikán ničící americké rafinerie a jiné události zvyšovaly ceny ropy. Samozřejmě tu hrají úlohu i dohody zemí produkujících naftu. Jiným pramenem velkých zisků může být i mírné zadržování velkých zásob této strategické suroviny.

Je nepřirozené a ekonomicky škodlivé tak ochotně přizpůsobovat cenu elektřiny a plynu těkavosti tekoucího zlata. V době zvyšování cen energií je nezbytné obnovit funkci konkurence mezi jejími různými zdroji.

Nedořešen je problém exhalací vznikajících při výrobě elektřiny z uhlí a plynu. Pro zlepšení životního prostředí byly jednotlivým státům určeny limity znečištění. Exportéři elektřiny by měli prosazovat jednoduchou zásadu: limity znečištění neurčovat jen podle místa výroby, ale i podle země spotřeby elektřiny. Země importující elektřinu nezatěžují své životní prostředí exhalacemi vznikajícími při její výrobě, proto by měly produkčním zemím předávat přiměřený limit exhalací odpovídající například průměrům evropských výrobců.