Místo vykročení vpřed ztratí Unie čas a kapacity, protože bude muset vzniklou situaci řešit.
Zamítavé referendum je pro Iry i pro nás ostatní varováním nejen v tom smyslu, že lidé nerozumějí textu složité smlouvy, ale také že komunikace mezi evropskými institucemi a občany přes veškeré úsilí selhává.
Sleduji, jak se hospodářské úspěchy jednotného trhu, celní unie či úctyhodná stabilita eurozóny prezentují jako zásluhy národních vlád a naopak selhání politik členských států vlády i opozice se svalují na bruselskou byrokracii.
Občané vidí EU takovou, jakou jim ji představují politici prostřednictvím médií, tedy často jako konflikt někdy i hodně zkreslených zájmů, jako seriál o ohrožení nedefinovaných národních cílů a nikoli jako cestu pro řešení společných problémů, které přináší globalizace: bezpečnostní rizika, energetická závislost, migrace, nekalá konkurence ze třetích zemí, padělky a nebezpečné výrobky na našem trhu…
Je snazší vyhrávat volby na domácí půdě s plamennou kritikou EU. Nesmysly, kterými protievropská klika vystrašila občany v Irsku, jsou trestuhodné lži. Irská vláda by se teď měla pustit do opravdového boje s těmito lživými strašáky, a pak si referendum zopakovat.
Myslím, že klíčový problém není v Lisabonské smlouvě. Ta je výsledkem složitého kompromisu sedmadvacítky a zůstává čtením spíše pro odborníky na evropské právo, i když texty předchozích smluv významně zjednodušuje. Problém, a to dost vážný, vidím v komunikaci s občany – a netýká se jen Irska, ale i jiných zemí včetně Česka.
Lidé a často domácí politici si nepřipouštějí, že některé politiky jsou úspěšné právě proto, že jsou evropské a členské státy je neřeší izolovaně, ale společně – díky institucím, které potřebují čas od času reformovat. A bez nové smlouvy to nepůjde.
Potřebujeme akceschopnější, sebevědomou a nikoli roztříštěnou Evropu, abychom byli silnějšími hráči, a neztráceli tak vliv na bezpečnostní vývoj a formování pravidel pro hospodářskou i politickou soutěž na globálním hřišti.