Klíčovým tématem  je Lisabonská smlouva. Judikatura českého ústavního soudu je konsistentní a nevěřím, že by příští týden Ústavní soud ČR shledal nesoulad s českou ústavou.  Pochybuji však, že president ukončí obstrukce. Česko ale není prezidentským systémem, vláda tedy může podat na takového prezidenta kompetenční žalobu.

Vždyť Václav Klaus již roky odmítá jmenovat soudcem právníka jen proto, že s ním prohrál soudní spor a nerespektuje ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nejen právník, ale  půl miliarda evropských občanů je  rukojmím kvůli rozmarům našeho prezidenta. Škody nejsou malé - v době krize se brzdí jmenování nové komise,  parlamentu chybí pravomoci při řešení rozpočtu, národní parlamenty nemohou zatím vystavovat žluté a červené karty, nevyužíváme nové pravomoci v boji proti epidemiím či energetickým krizím, proti terorismu a organizovanému zločinu či nové principy v civilní ochraně a humanitární pomoci.

Ve hře je vinění Charty kvůli vyhaslým  Benešovým dekretům. To je ale absurdní. Nejen kvůli načasování, ale protože pro to nejsou právní důvody. Vždyť čl. 345 Lisabonské smlouvy výslovně říká, že se vlastnickými poměry v členských státech nezabývá a Charta neotevírá nový právní prostor, než ten, který již pro majetkové spory existuje v ČR nyní. Také nařízení 44/2001 o uznávání rozsudků nevrací majetkové vztahy o 50 let nazpět. Přesto jsou česká media přeplněna pochybnostmi.

Oč tedy v ČR běží? Je pravděpodobné, že  příští volba prezidenta bude v ČR přímá a Václav Klaus se snaží tímto divadlem vytvořit image mocného vládce, který sám dokáže proti celé EU zachránit majetky Čechů před  cizáky.

Oceňuji, že ze strany EU není vytvářen žádný tlak na Českou republiku a žádám o trpělivost, než si tento demokratický deficit našeho prezidenta vyřešíme doma a to ještě před volbami v Británii.

Závěrem znovu apeluji na Radu, aby se postavila za ČR proti jednostrannému zavedení vízové povinnosti ze strany Kanady vůči českým občanům a rozhodla o společných sankcích.