Stránky prezidentské kampaně:

Jan Míka
Evropa jako federativní stát nebo ne?
Začnu nejprve fakty. Za předpokladu existence evropské spolupráce existují dva extrémní názory na uspořádání Evropy. Jedni chtějí z kontinentu vytvořit jednotný federativní stát po vzoru U.S.A., kdy by se z dnešních nezávislých států staly pouze členské státy unie. Druzí zase zastávají názor, že uspořádání Evropy se utvářelo díky dějinám do dnešní podoby a nemá cenu ho měnit, či naopak nadnárodní složku oslabovat.
Federativní stát by podle mého způsobil velkou změnu a to nejen na mapě světa. Udělal by se tak jeden velký krok v dějinách. Otázkou ale je, zda vpřed, či nikoli. Jenom si představme globus. Vedle obrovských států jako je Rusko, Kanada, Čína a U.S.A. na euroasijské části světa „září“ modrý stát Evropská unie. Unie, která symbolizuje jednotu. Unie, která umožní nejen existenci jednotného trhu a volného obchodu, pohybu kapitálu i osob, ale spolupráci ve všech možných oblastech lidského života.
Otázkou je, zda-li by tyto výhody mohlo mít i sdružení nezávislých, volně spolupracujících států. Státy by neztratily svoji suverenitu a jejich politická, sociální i kulturní identita by se nerozpustila v EU.
Výhodou federativního státu je jednotná zahraniční i obranná politika. Čím dále tím hlubší spoluprácí bude mít celá Evropa čím dále tím více společných zájmů. A reakce na aktuální světové dění tedy nebude muset čekat na dlouhá vyjednávání s každým členským státem, ale federativní stát se vyjádří jako celek. Odpadne tak nepříjemně dlouhá doba na reakci. I uvnitř unie by došlo k mnohým změnám. Volný pohyb by nenarážel už ani na poslední překážky jako je tomu dnes.
 Nevýhodou je absence evropského jazyka, což by oproti ostatním světovým velmocím unie cítila jako velkou vnitřní překážku. A to není vše. Krom jazykových rozdílů přese všechno sbližování existují obrovské rozdíly kulturní. Není snad jiný kontinent, kde by existovala taková různorodost. A federalizaci mohou jednotlivá etnika vnímat jako ohrožení vlastní identity.
 Dnešní EU je stále spíše nakloněna nezávislému sdružení států, kdy jsou to představitelé jednotlivých států, kteří určují směřování Unie. Federativní stát je sice možný scénář, ale v současné době ne příliš pravděpodobný. Proto myslím, že mezivládní přístup bude převládat i nadále.
     
Soňa Hofierková,
Evropské unie
 Historický vývoj ukázal, že Evropa je velmi problematický kontinent. Na malém území se nachází velké množství států. A každý národ samozřejmě má i své zájmy a cíle. A to v historii bylo jednou z hlavních příčin častých problémů. Časté boje o území a moc Evropu ničily.
Po nejhorším konfliktu, druhé světové válce, se ale většina států rozhodla pro spolupráci. Potřebovaly silnou a jednotnou Evropu. Jednak musely udržet Německo pod kontrolou, aby nevyprovokovalo další válečný konflikt, šlo ale také o to, aby vylepšily svou ekonomickou situaci. A dominantním zájmem západu bylo rovněž nastavení silné hráze komunistickému Sovětskému svazu.
Ze začátku šlo pouze o nejrůznější dohody o spolupráci v některých oblastech. V dnešní době velká část Evropy funguje jako Evropská unie.
Dnes je složena ze 27 států, má své samostatné správní orgány a instituce. A více a více se snaží o rozvinutí nadnárodní složky. Důkazem je například zavádění jednotné měny EURO, rušení hranic, vznik nových na národních vládách nezávislých evropských institucí, přijímání jednotných směrnic závazných pro celou unii… To vše naznačuje tendenci vytvořit z Evropy federalistický stát.
To se ale ne vždy zamlouvá všem státům. Obávají se ztráty svrchovanosti a samostatnosti a tím i vlastní identity.
Otázkou tedy je, jaké řešení je ideální. Na jednu stranu silný stát, ekonomicky poměrně kompaktní s jednotnou měnou by zabránil dalším sporům, či konfliktům, které by mohly v Evropě vzniknout. Tvořil by také určitou protiváhu USA a dalším velmocím světové politiky. Ekonomickou, politickou, ale i vojenskou. Mohl by pomoci ke zlepšení ekonomické situace v chudších státech. Všechny oblasti unie by se tak postupně dostaly na podobnou ekonomickou úroveň. Ale na druhou stranu státy by ztratily možnost hájit vlastní národní zájmy. Jednotlivé zájmy by se tak sjednotily do společných zájmů. A ekonomicky vyspělé a stabilní oblasti by musely „pomáhat“ slabším a méně rozvinutým. A toto přerozdělování, by napomohlo k pomalému ekonomickému růstu celé EU, ale i k averzi bohatších k chudším.
 Existuje ale i další možnost. Vytvořit Evropskou unii jako společenství nezávislých spolupracujících států s některými stejnými cíli. Zachoval by se tzv. mezivládní přístup. Každému státu by zůstala jeho vlastní politika a vlastní zájmy.
 Kvůli stanovení cílů a směřování EU jsou dnes pořádány pouze tzv. summity, na kterých jsou účastni zástupci jednotlivých států. Ty pak musí dodržovat jen základní společné podmínky a dohody. Celkově EU není tak silnou jako by tomu bylo v případě federativní EU. Dnes tedy funguje jakési kompromisní řešení. Vznikají společné instituce, schvalují se směrnice, které platí pro všechny státy, zavádí se EURO a otevírají se hranice. Ale každý stát má svoji vlastní vnitřní politiku, která má určuje dění v daném státě, ale může se částečně promítnout i do dění v EU. V nejbližší době se tento přístup, předpokládám, výrazně měnit nebude.
Dlouhodobě ale převládají tendence ke směřování k federativní formě Evropské unie. A to předpokládám i do budoucna.
                                                                           
Barbora Bílková
Federace nebo spolupráce suverénních států?
Od počátku diskuse o evropské spolupráci se nabízí otázka formy takové spolupráce. Existují dva extrémní přístupy a neexistuje jednoznačná odpověď, který je vhodnější. Každý si na problém utváří svůj vlastní názor a přiklání se k té či oné verzi.V realitě se tyto dva typy mixují a u obou najdeme klady i zápory.
Federace je model, pod kterým si představíme jeden tzv. „superstát“ pod nějž spadají jednotlivé státy s menšími pravomocemi. „Superstát“ má jednu centrální vládu, parlament a všechny správní instituce včetně prezidenta. Ty by sídlily v hlavním městě a zde by se rozhodovalo o  nejdůležitějších problémech.
Výhodou by  bylo, že své zástupce by si zvolili sami občané. To znamená, že by se unie stala více demokratickou. Dnes do evropských záležitostí občané mohou mluvit jen minimálně. Nevýhodu vidím v tom, že vyšší orgány by se spíše zaměřovaly na globální celoevropské problémy,tzn. problémy celé federace , než na ty, které jsou charakteristické pro jednotlivé státy. Hlavním cílem federalistů je tedy vymazání národních vlád a vznik nadřazené organizace.
Druhým modelem je spolupráce suverénních států, kde každý stát vystupuje sám za sebe a své problémy řeší hlavně sám.V tomto modelu je kladen větší důraz na národní zájmy. Nevýhodou je, že k „evropským“ problémům se  občané mohou vyjádřit nikoliv skrze přímo zvolené zástupce, ale pouze skrze národní parlament, který je nadřazen vládě a teprve ta určuje postoj státu v Unii. Vezměme si dnešní situaci. Volíme si zástupce parlamentu a ti až pak sestavují vládu…A ta potom jedním hlasem mluví za Českou republiku v Unii.
Pokud  chce  Evropa být lepší, bohatší a vyspělejší, spolupráci se nevyhne. Především v ekonomických otázkách bude spolupráce i do budoucna klíčová. Cílem by mělo být, aby ekonomické úrovně jednotlivých států byly na podobné úrovni. Spolupráce na poli ekologie by rovněž měla zůstat jako prioritní. A jako stále aktuálnější se bude pravděpodobně jevit spolupráce v oblasti vzdělávání a vědy.
I když nemám prozatím o problematice dostatek znalostí a informací a ne vše jsem pochopila správně, přesto jsem si vytvořila lepší obrázek o problematice. Doufám, že se Evropa bude snažit být do budoucnosti, co nejlepším místem pro život nás všech…