Roithova.cz -
poslankyně Evropského parlamentu
poslankyně Evropského parlamentu
czech english
Evropanka roku 2006

O mně v médiích


Zuzana Roithová:O vánocích, herectví, patentech, plení a časoprostoru

Když jsem vstupovala do bruselské kanceláře paní Roithové, chystala se právě obědvat. Tuto trochu prekérní situaci vyřešila s duchaplností sobě vlastní: "Vy budete pít kávu a já budu pít polévku…“ Letošní Vánoce budou její třetí ve funkci poslankyně Evropského parlamentu. Ale stejně jako všechny předchozí bude je prožívat se svou rodinou doma v Praze. "Moc se těším,“ říká, "tentokrát mám důvod navíc. Přijede totiž náš syn, který v současné době studuje architekturu v Portu.“
 
[ 18. prosince 2006 | Autor: Vanda Píchová, Xantypa, 18.12.2006 ]
 
* Jak na vás působí předvánoční Brusel? Mění se v jedno velké tržiště, kde se kromě drobných dárků nabízí horký punč a samozřejmě typické horké vafle se šlehačkou, jahodami, čokoládou nebo jen s cukrem. Jindy zcela klidné náměstí Svaté Kateřiny se v adventu mění k nepoznání. Přímo proti kostelu vyroste obrovské ruské kolo a pod ním umělé kluziště a samozřejmě na ulici a v obchodech vás pronásleduje hlučná muzika, před kterou není úniku - to je stejné jako u nás doma. Méně násilně působí příjemná atrakce na nejznámějším Grand Place. V adventu se náměstí jindy plné světel ponoří do tmy a ticha. Návštěvník je po chvíli překvapen cyklem audiovizuálního představení, kdy se postupně rozsvěcují fasády historických budov v různých koutech náměstí. Zajímavá iluminace je provázena velmi jemnou hudbou - jako by každý dům měl vlastní motiv. Atmosféra se na tomto místě zásadně odlišuje od konzumní vřavy v ostatních ulicích. Lidé postávají v hloučcích a v tichu čekají na další díl projekce, který vždy začíná z úplného ticha a tmy. Nemluví, jen si šeptají a ukazují rukama na iluminace. Tuším, že architekt této scény chtěl připomenout lidem přicházejícím z hlučného tržiště, že adventní čas je časem rozjímání o vánočním poselství a že příprava na Vánoce netkví v plných nákupních taškách a přeplněných lednicích. * Pečete cukroví? Na pečení cukroví nemám čas už od devadesátých let. V Bruselu však nyní kupuji na vánoční stůl belgické miniaturní pralinky. Jsou nejen chuťově vynikající, ale můžete si přímo u pultu vybrat jednotlivé kousky z velkého množství druhů - nekonečných kombinací náplní, polev, ořechů, mandlí a zdobení. * Přenášíte domů něco ze zdejší atmosféry? Kouzlo má pro mě jeden obchod ve dvou starých propojených domech. V tomto čase jsou jeho víceúrovňové prostory plné dekorovaných, svátečně prostřených stolů. Hledám tady inspiraci pro ozdobení našeho vánočního stolu v Praze jemnými drobnostmi. Každý detail, každá sebenepatrnější dekorace je sladěna vždy v jenom barevném tónu a jednom stylu - a to včetně velikých zdobených vánočních věnců, které visí nad každým stolem. U nás to bývalo podobné, vánoční strom je totiž novinkou původem z Vídně - a to teprve od devatenáctého století. V této části Belgie lidé zůstali věrni tradici a jen málokterá belgická rodina by podlehla půvabu vánočního stromku a vzdala se svého věnce. Je pro ně symbolem spojení. Spojení jejich životů a duší v úctě a lásce k sobě i druhým. Tato křeťanská tradice dává vnímavým lidem naději, že mohou žít v radosti, která pramení z dobra jejich duší. Nezáleží na tom, zda se k této víře či naději veřejně hlásí. Určitě ji hledají, alespoň o Vánocích, vždyť i proto si předávají dárky. * Patřila jste k těm malým holčičkám, které se za každou cenu chtějí stát "paní doktorkou“? Vůbec ne. Měla jsem ráda zpěv a herectví. První a moje největší role byla Helenka ve filmu PŘÍPAD LUPÍNEK režiséra Vorlíčka, v šedesátých letech přišly dvě, možná tři desítky malých rolí, převážně v televizních inscenacích. Jednou jsem hrála i černouška - to bylo v ÚNOSU ZE SERAILU. Bývalo to velmi napínavé, protože televize tehdy vysílala živě - z Burzovního paláce v Praze - a přenosu předcházelo mnoho zkoušek. Jsem opravdový pamětník úplných začátků České televize. Moje srdce ale patřilo zpěvu. Tři večery týdně jsem chodila do Kühnova dětského sboru. Koncerty a také sborový zpěv v operách Národního divadla - to byl můj život. A o víkendech jsem jezdila do přírody. Když ale přišlo na lámání chleba a já si měla vybrat vysokou školu, uvědomila jsem si, jak je pro mě důležité, abych mohla rozhodovat sama o sobě, abych nebyla závislá na libovůli režiséra či producenta. Chtěla jsem mít profesi, ve které něco dokážu díky trvalému studiu. No a tak se z nadějné mladé herečky stala studentka medicíny. * Tehdy pro vás bylo důležité rozhodovat sama o sobě. Co je pro vás důležité nyní? Pořád je pro mě důležité rozhodovat sama o sobě. Kromě toho mám až bytostnou potřebu efektivního využívání času. Ať už jsem v jakékoli funkci, potřebuji mít jasný cíl nebo několik cílů, o kterých jsem přesvědčená, že jsou správné, prospěšné a dosažitelné v konečném počtu kroků. Pokud totiž člověk vidí, že jeho práce má smysl a výsledky, zůstává stále "nabitý“, myslím tím mající energii a elán. * Vím, že jste členkou několika výborů Evropského parlamentu… Ano. Jedním z nich je Výbor pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele, jehož jsem místopředsedkyní. V posledních letech se intenzivně věnuji problémům, které přesahují EU a přitom mají vliv na férovou soutěž uvnitř evropského trhu. Jde o obchodní praktiky v Asii, zejména v Číně, a také o rozvoj elektronické komunikace. Proto se vyjadřuji k ochraně duševního vlastnictví, patentům a ochranným známkám. Myslím si, že je vždy potřeba hledat vyváženost mezi právy vynálezce a právy spotřebitelů. Tak například příliš dlouhá patentová ochrana léčiv způsobuje, že léky jsou zbytečně drahé. Příliš krátká doba ochrany by však omezila financování výzkumu. Jsem ráda, že se mně společně s bývalým polským premiérem Buzkem podařilo zabránit přijetí zákona o patentové ochraně softwaru. Je jasné, že takový zákon by podstatně znepříjemnil život drobným živnostníkům, kteří v tomto oboru podnikají. Právě teď připravuji vlastní zprávu pro Evropský parlament. Bude se jmenovat O důvěře evropského spotřebitele v digitálním prostředí. Vůbec musím přiznat, že vždycky cítím zvláštní blízkost, když jednám se svými polskými nebo slovenskými kolegy. Nikdy jsem se úplně nesmířila s tím, že se Československo rozpadlo. * Setkala jste se někdy na půdě Evropského parlamentu s tím, že by vaše názory byly zlehčovány jenom proto, že jste žena? Nedávno jsem četla v Mladé frontě Dnes článek o tom, jak jsou ženy často profesně znevýhodňovány, ať už finančně či psychologicky. Já v Bruselu pociťuji, v tom dobrém slova smyslu, něco jako pozitivní diskriminaci. Moji mužští kolegové se ke mně chovají nesmírně galantně a ohleduplně. Nikdy jsem se nesetkala s nějakým vtipkováním či srážením v tomto ohledu. * Kde jste vlastně doma, v Praze nebo v Bruselu? Přes týden intenzivně pracuji v Bruselu. Bydlím poměrně daleko od budov parlamentu, do práce tedy jezdím metrem nebo na kole. Obojí je pro mě relaxace. Součástí mého bruselského bytu je terasa, kde pěstuji květiny, bylinky a mám tam i malou borovici z jižních Čech. Pokud nejezdím po republice, tak víkendy trávím s rodinou: buďto v Praze nebo na chalupě. Mám tam krásnou zahrádku, na kterou se neustále moc těším. Někdo odpočívá četbou detektivek, někdo opalováním, já mám jiný recept - pleju, pleju a pleju, až ze své hlavy vypleju všechny starosti. Ale abych odpověděla na vaši otázku… doma jsem samozřejmě v Praze. * Jak na vaše přesuny reagují váš manžel a váš syn? Už si zvykli. Pořád víme, že k sobě patříme. Tento pocit je pro mě velkým povzbuzením, ať jsem kdekoli a dělám jakoukoli práci. Ve volných chvílích moc rádi jezdíme na kolech. Můj syn úspěšně studuje architekturu a má také už svůj vlastní život. Teď odjel na rok na studium do Portugalska. Domů přijede o Vánocích, takže je mi trochu smutno, ale vím, jak je to báječné, že mladí lidé dnes mohou, na rozdíl od mé generace, jako občané EU sbírat zkušenosti v zahraničí. * Jste žena, která ráda rozhoduje sama o sobě. Přesto mi dovolte otázku: "Jaká přání byste chtěla splnit, kdybych byla zlatou rybkou?“ Děkuji, to je náhodou moc hezká otázka. Napadají mě okamžitě dvě věci, které spolu souvisejí. Ta první je, že by bylo fajn, kdyby den měl 48 hodin a já měla čas na čtení beletrie. No a potom bych byla ráda, kdyby někdo vynalezl způsob, jak se za minutu dostat z Bruselu do Prahy či ze Štrasburku do jižních Čech… takový nějaký časoprostor. Čas je to nejcennější co člověk má, a proto se snažím ani ten adventní nepromarnit a nepodlehnout shonu. Není přeci důležité, zda mám doma uklizeno více, než je obvyklé během roku, důležité je, že máme čas radovat se společně z radosti druhých. Dvě hodiny rozhovoru s ní uběhly jako deset minut. Když mluvila o nevýhodách života na několika místech, rozuměla jsem jí víc než dobře. Shodly jsme se, že když v Bruselu potřebujeme právě ty super černé lodičky na nižším podpatku, zjistíme, že je máme v Praze či někde jinde… a nakonec jdeme a podobné si koupíme.

Chci být informován o aktualitách - RSS
Webhosting a SEO pro server www.roithova.cz zajištuje Rozhled