Stránky prezidentské kampaně:

Pokud vás vylíčená scéna šokuje, věřte, že slova ani z poloviny nevylíčí hrůzu, která se valí z videozáznamu na internetových stránkách Human Society International. Jaká pak musí být skutečnost! A ona je to skutečnost: především v Číně se psík mývalovitý (vzdálený příbuzný našich mazlíčků a smutný hlavní hrdina zmíněného šotu), ale i pes či kočka domácí (ať už toulaví nebo ukradení) chovají a utrácejí nelidskými způsoby po statisicích, aby jejich kůže cestovala v podobě kožichů či hraček do světa – i do evropské sedmadvacítky. V roce 2005 Čína do Unie vyvezla na 1300 tun vydělané kůže a přes dva tisíce tun výrobků z kožešin – oproti roku 1998 je to nárůst o 150 procent (tehdy to bylo 530 a 890 tun). Neexistují žádné zprávy o tom, kolik z tohoto množství představuje kůže psů a koček, ale namátkové kontroly prokázaly, že se na evropský trh dostávají ve velkém a to dokonce i jako náhražky. S tím souvisí  i systémové  klamání zákazníka a nekalá konkurence, s níž se jednotlivé evropské  země nedokáží  vypořádat . Je bizarní, jak se klamání zákazníka oproti minulosti obrátilo: kupuje-li si umělý kožich, může dostat pravou kůži. A naopak , nese-li si Evropan domů akrylovou hračku v podobě domácího mazlíčka v košíku, není vyloučeno, že jeho srst ještě před pár měsíci hřála živou kočku. Možná chovanou v krutých podmínkách, možná ukradenou na ulici, možná utracenou tak, jak jsem vylíčila v úvodu. A evropské země nejsou schopny  tomu účinně zabránit.

Evropský parlament se o to snaží už od roku 2003, ministři zemědělství se konečně vyslovili pro regulaci obchodu s kůžemi psů a koček loni v červnu. Komise se  rozhoupala až pod tlakem veřejnosti, respektive po té, kdy  tisíce dopisů zavalily stůl  komisaře  pro ochranu spotřebitele. Evropané  jsou zděšeni představou, že by si nevědomky mohli pořídit věc, vyrobenou z kůže jejich společníků a kamarádů.  Teď jsou na řadě Parlamentní výbory , které projednávají  zákaz dovozu psích a kočičích kůží do EU (platit by mohl začít příští rok v lednu. Podle mne Evropa zaspala dobu – zákaz dovozu a vývozů psích a kočičích kůží platí ve Spojených státech od roku 1999, v Austrálii od roku 2004.  Na co Unie čekala ?  Existuje sice i  protiargumentace liberálních ekonomů. Proti  však  stojí vážný argument , který říká že EU může a má  okamžitě zakázat  dovoz   ze třetích zemí takového zboží jehož obchod je  v každém státě Unie regulován jinak. Omezuje se tím totiž fungování vnitřního trhu. Právě taková situace  nastala , kdy  v 15 z 27 zemí EU je zakázán či omezen obchod a výroba kočičích a psích kůží. Česká republika mezi nimi není, snad i proto se stala terčem obviňování  ze strany významných  osobností   showbussinesu. Podle Heather Mills-McCartney se v Česku kradou kočky na ulicích a zaživa se stahují z kůže. Státní veterinární správa k tomu vydala zprávu, že domácí výrobu kožešinového pásu z kočky vyloučit nelze… Nicméně i ČR se postavila  proti prodeji napodobenin zvířat, hraček či bižuterie z kůže či srsti psů a koček , ale nic neudělala. Pevně věřím, že zákaz, který  jako stínová zpravodajka výboru pro zahraniční obchod bezvýhradně podporuji ,  zmenší krvavý trh s kožešinou a statisíce zvířat budou ušetřeny (podle HSI jen v Číně přijde kvůli srsti o život na dva miliony psů a koček ročně). Druhým pro mne důležitým argumentem  je  mne je nadějě, že se tak  omezí  podvádění  spotřebitelů a zlepší  jejich ochrana.

Pomineme-li fakt, že Čína nedodržuje ani vzdáleně evropské standardy pro chov zvířat, jejich porážky a  export výrobků, je ve hře totiž  i zdraví člověka. Kočičí a psí kůže jsou levnější, než jiné typy kožešin, což vede k jejich klamavému označování a jiným praktikám utajujícím původ výrobku. Problémem je, že při jejich zpracování  se do nich dostává daleko více chromu. Podle Humane International Society dokonce v takové míře, že může pronikat do buněk člověka a narušovat  DNA a  vyvolávat různá onemocnění včetně rakoviny. Jakoby se člověkem utýraná zvířata mohla díky jeho hamižnosti i po smrti pomstít.

Zaživa stažený pes mi připomněl esej Václava Bělohradského: v laboratoři kdesi v Itálii se na psech prováděly pokusy až poté, co jim vědci vyndali hlasivky - aby je vytí nerušilo, či netrápilo. Psík mývalovitý neštěká od přírody. Představa jeho němého utrpení mne děsí víc než pes Baskervillský. A není na to sám: na jeden kožich je prý potřeba až dvanáct psů a nebo dvojnásobný počet koček.