Roithova.cz -
poslankyně Evropského parlamentu
poslankyně Evropského parlamentu
czech english
Evropanka roku 2006

Lisabonská smlouva


Evropané a plán Blair. Co s Unií bez ústavy

Během tří dnů dva spoluzakladatelé Evropské unie odmítli v referendu navrženou evropskou ústavu. Po francouzském ne mohli ještě představitelé komise EU říkat, že je to hlavně problém pro Francii a že ratifikační proces poběží dál. Po holandském ne už všichni tuší, že ratifikace ztrácí smysl. Evropská ústava je klinicky mrtvá dříve, než mohla potvrdit svou životaschopnost.
 
[ 14. června 2005 | Autor: Jacques Rupnik ]
 
Euroskeptici od Londýna po Varšavu slaví porážku federalistů a děkují Francouzům a Holanďanům, že je vlastně zbavili ústavy, kterou oni nikdy nechtěli. Realisté se zase ujišťují, že i bez ústavy platí staré smlouvy, a tudíž EU může zpomaleně pokračovat v zajetých kolejích. Opomíjejí to podstatné: evropská integrace měla vždy politický cíl. Zamítnutí ústavy je porážka myšlenky politické Evropy, a tudíž zpochybnění samotného evropského projektu. Otevírá se tak prostor pro odstředivé tendence a pokusy o demontáž integrace, nemluvě o evropském sebevědomí. Dvakrát a dost Jak je možné, že dvě země, které projekt spojené Evropy založily a půl století se na něm aktivně podílely, dnes pochybují o jeho dalším pokračování? Jsou tu některé společně důvody – třeba vzdor vůči politickému establishmentu či obavy z rozšiřování Unie – a zároveň značné rozdíly. Například odpor k ekonomickému liberalismu na francouzské levici a nechuť doplácet do společného evropského rozpočtu na holandské pravici. Ve francouzském ne se mísí zavržení Chiraca a jeho vlády a politika strachu. V referendu vždy existuje pokušení odpovědět tomu, kdo klade otázku, spíše než na otázku samotnou. To je zvlášť důležité v zemi, kde ústavu nabízel prezident, který má podle posledních průzkumů důvěru pouhé čtvrtiny občanů, a kampaň vedla snad nejnepopulárnější vláda za posledních třicet let. O osudu referenda rozhodla část tradičně proevropských socialistických voličů, kteří se přidali k odpůrcům evropské integrace na populistické pravici a krajní levici. Nechtěli potřetí podpořit Chiraca, kterého poprvé podrželi před třemi lety v prezidentských volbách proti krajně pravicovému Le Penovi a podruhé o rok později jako lídra odporu proti americké válce v Iráku. Nechuť podpořit potřetí svého hlavního politického protivníka jistě sehrála svoji roli. Druhou zvláštností francouzského ne je způsob, jakým nespokojenost s hospodářskou situací přerostla ve stupňující se odpor vůči ekonomickému liberalismu neomezené konkurence, s nímž je dnes EU ztotožněna. Francie má už přes dvacet let 10% nezaměstnanost, přebujelý veřejný sektor a nechuť k nutným reformám pečovatelského státu. (Země sice vykazuje nejvyšší produktivitu práce v Evropě, ale také má nejvyšší daně a nejkratší pracovní dobu.) Do tohoto kontextu dlouhodobé nezaměstnanosti a obav z odchodu podniků do nových členských zemí, které jsou zastánci fiskální konkurence, přišel z Bruselu návrh tzv. Bolkesteinovy směrnice o liberalizaci trhu se službami. To nahrálo významným způsobem odpůrcům ústavy, kteří okamžitě začali šířit představu budoucí Unie, kde budou platit lotyšské sociální normy a rumunské mzdy. Strach o zaměstnání se přenesl na strach z rozšířené Unie. Před čtvrtstoletím byl symbolem sympatie francouzské nekomunistické levice k opozici ve východní Evropě polský dělník z loděnic v Gdaňsku a aktivisté socialistické strany rozdávali odznáčky Solidarność. Dnes se v kampani levice o euroústavě vynořil strašák polského instalatéra, pochybné ztělesnění tržně-liberální Evropy. O čem to vypovídá? Poválečná evropská integrace představovala pro většinu bezpečnost a prosperitu: mír mezi Francií a Německem a nesporný hospodářský vzestup. Dnešní Unie naopak vyvolává úzkost: nejen že nechrání před následky hospodářské globalizace, dokonce je chápána jako její pouhý nástroj. Jakmile se do popředí kampaně dostala sociální dimenze (tudíž onen zmíněný odchod firem na východ a sociální dumping v nových členských zemích), bylo jen otázkou času, kdy se z referenda o ústavě udělá, alespoň částečně, zástupné hlasování o nedávném i budoucím rozšiřování Unie. Pravicoví nacionalisté jsou proti rozšiřování do Turecka; levicoví ochranáři mají obavy z rozšiřování na východ. Co to všechno má společného s navrženou evropskou ústavou? Nic. Ale v referendu je kontext důležitější než text. Vzpoura vzorných To platí i o holandském hlasování. Jeden z nejvzornějších žáků evropské školy se vzbouřil. Až donedávna patřili Holanďané k nejvěrnějším příznivcům evropské integrace, nejvíce přispívali do společného rozpočtu. Na rozdíl od Francie zde nejsou obavy z rozšiřování Unie spojovány s ekonomickým liberalismem (Holandsko má nejúspěšnější vývoz z celé EU), ale hlavně s migrací či schopností integrovat islámské přistěhovalce. Tři roky stará vražda populistického lídra Pima Fortuyna, který vedl razantní kampaň proti přistěhovalcům, a nedávná vražda filmaře Thea Van Gogha islámským fundamentalistou zpochybnily v očích značné části veřejnosti holandský model tolerantní, multikulturní společnosti. Ukázalo se, že tolerance byla spíše lhostejností a populistická rétorika dnes spojuje údajné ohrožení holandské identity s nekontrolovanou migrací a rozšiřováním Unie. Podzimní rozhodnutí EU zahájit vstupní rozhovory s Tureckem tuto představu o islámské hrozbě jen vyhrotilo. Představa, že rozšířená EU bude mít společné hranice s tak stabilními zeměmi, jako jsou Irák, Írán a Sýrie, nevyvolává zrovna pocit jistoty a nikdo nepotřebuje referendum, aby zjistil, co si o tom myslí většina Holanďanů, Francouzů nebo Němců. Představitelé nových členských zemí také přispěli k obavám o hranice Unie. Dávno před loňskou oranžovou revolucí prohlásil polský prezident, že Ukrajina má vstoupit do EU. Nový prezident Rumunska, které ještě není v Unii, oznámil, že Moldávie a všechny země Kavkazu patří do EU. Český prezident doporučuje Kazachstán. Perspektiva stále se rozšiřující Unie je možná pro nové členy přitažlivá, ale nejstarší členské země to vidí opačně. Lidé tam mají pocit (zneužitý národoveckými demagogy), že projekt, který založili, již neovládají a ani mu už nerozumějí. S ústavou to nesouvisí, ale je tu silné pokušení chopit se první příležitosti říci proevropským politickým elitám ne. Plán Blair Jaké může mít následky francouzské a holandské ne? Prosazovat ústavu proti tak jasnému odmítnutí (účast ve Francii byla 70%, v Holandsku 63%) není realistické. Lid nemá vždy pravdu, ale v demokracii nelze mít pravdu proti vox populi. Není ovšem vyloučeno, že po jistém období vznikne pokus ne o novou ústavu, ale o zachování části původní verze týkající se např. postu evropského ministra zahraničí nebo úpravy rozhodovacího mechanismu v EU. Francie, která byla půl století nositelem evropského projektu, se dnes vůči němu vymezila. Následkem bude její marginalizace i oslabení tradičního francouzsko-německého tandemu: německý parlament ústavu schválil, Francouzi ji zamítli. Schröder i Chirac jsou na odchodu a Angela Merkelová, která zřejmě bude příštím kancléřem, nebude mít motivaci k tak těsné spolupráci s partnerem, který vlastně neví, co chce. Pro nové členské země EU není výsledek nešťastného referenda nijak radostný. Oslabení politického pouta v Unii totiž mimo jiné znamená, že převládne národní sobectví bohatších zemí. Pokud se vám líbila polemika kolem americké války v Iráku, jistě oceníte nastávající šarvátku kolem příštího rozpočtu Unie. Negativní výsledek referenda také vytváří nepříznivé podmínky pro další rozšiřování. Ne­ovlivní to vstup Rumunska a Bulharska, jelikož už smlouvu s Unií podepsaly, ale Chorvatsko a další země Balkánu budou asi muset déle čekat. Turecký vstup do Unie je dnes složitější a bude ještě více zpochybněn po vítězství CDU/CSU v příštích německých volbách. Věrohodnost Unie jako významného hráče na mezinárodní scéně vedle USA, Číny nebo Indie bude dlouhodobě oslabena. Last but not least: zavržení ústavy není konec EU, ale promarnění velké šance vytvořit podmínky pro Evropu jako politický a demokratický subjekt. Odmítnutím ústavy vzniká politická krize, která může vést k pokusům o demontáž evropského projektu. Neexistuje žádný "plán B", o kterém se tolik mluvilo během kampaně pro referendum. Ale může tu být "plán Blair", tedy neronit krokodýlí slzy nad ústavou, kterou mnozí stejně nechtěli, a pokračovat v Unii jako zóně volného trhu, společně sdílených právních norem a s geopolitickou ambicí rozšiřovat stabilitu na své periferii. Zůstává však otázka: Jak šířit stabilitu na periferii, když se střed propadá? Článek převzat s EurActiv.com z 8.6.2005, vyšel také v Respektu.

Chci být informován o aktualitách - RSS
Webhosting a SEO pro server www.roithova.cz zajištuje Rozhled