Roithova.cz -
poslankyně Evropského parlamentu
poslankyně Evropského parlamentu
czech english
Evropanka roku 2006

Lisabonská smlouva


Ústavu neznají, ať volí

Evropský parlament předložil svůj návrh rozpočtu unie na období 2007-13. Představa Evropské komise je již na stole a příští týden se o finanční perspektivě budou bavit (a hádat) vlády členských států. S ratifikací euroústavy ji spojuje více, než že se po dvojím odmítavém referendu obojí dostalo na program bruselského summitu. Ve Francii i Nizozemsku se přece nehovořilo o textu smlouvy, ale především o vysoké nezaměstnanosti či podhodnoceném guldenu při zavádění eura. Právě Nizozemci a Francouzi volají společně s Brity po omezení příspěvků do projednávaného rozpočtu.
 
[ 10. června 2005 | Autor: Zuzana Roithová ]
 
Úplně jiný rozpočet Chceme-li ale financovat moderní rozvoj regionů, aby nebyly stále závislé na zemědělských dotacích, či vědu a výzkum, které mají zvýšit konkurenceschopnost a snížit nezaměstnanost, musíme přehodnotit strukturu výdajů, nikoli je plošně snižovat. Není to spor o setiny procent, ale o miliardové škrty ve společných politikách. I v těch, které za prioritní považuje návrh ústavy. Dalším motivem proti ústavní smlouvě je strach ze změn. Neznámé děsí dvojnásob a dokument, zahrnující jak pravidla fungování evropských institucí, tak vymezení národních kompetencí pro voliče, neznámý zůstal. Nové fungování institucí nemění výrazně dosavadní váhu sil, ale zjednodušuje pravidla hry. Menším státům, kterých je v pětadvacítce více, než bylo v patnáctce, přitom poskytuje záruku, že je ty velké nepřeválcují (pravidlem dvojí většiny, tedy dvou třetin států reprezentujících tři pětiny obyvatel unie). Váha menších a středních států se sice oproti smlouvě z Nice mění, ale argumenty o potlačení národních pravomoci vržených do bezedného chřtánu bruselské byrokracie jsou nefér, protože jednou z novinek je právě možnost spolurozhodování na úrovni národních parlamentů. Ústavní smlouva dává unii nástroje k rychlejšímu a účelnějšímu vystupování na celosvětové scéně právě tím, že vymezuje přehledně hranici mezi národními a společnými politikami. Mezi společné patří takové, které je pro členské státy výhodnější prosazovat na globální úrovni. To se týká bezpečnosti, ekologie i zahraničního obchodu (domnívá-li se někdo, že například záplavě čínského textilu se Česko, ale i Francie, ubrání samy lépe než společně, ať se podívá na jednání v rámci Světové obchodní organizace - šanci máme jen jako půlmiliardová unie). Naopak daně, sociální systémy a další kompetence zůstávají v rukou vlád. Občan zákonodárce Evropská ústavní smlouva posiluje i kontrolu evropských institucí, nejen v národním, ale i občanském slova smyslu - každý obyvatel unie má mít například právo na přístup k jejím dokumentům, jeden milión občanů může přímo žádat Evropskou komisi o předložení návrhu právního aktu, který považuje za nezbytný k fungování ústavy (část I., hlava VI, čl. 46/4). Vědí to vůbec lidé, jichž se dokument týká? Z mých zkušeností vyplývá, že nevědí. Strčit výtisk téměř pětisetstránkové knihy do schránky každé rodiny ještě neznamená, že si ji někdo otevře. Proto si myslím, že by ratifikační proces měl pokračovat. Musí, mají-li se témata smlouvy dostat k veřejnosti. Nejlepší informační kampaní je celospolečenská diskuse a tu spíš než mnohamiliónové akce provokuje sám ratifikační proces. To je význam referend ve Francii a Nizozemsku. Jejich NE vyvolává otázku "proč ne?" a odtažitou odpověď "to máte za to" si staronová Evropa nezaslouží.

Chci být informován o aktualitách - RSS
Webhosting a SEO pro server www.roithova.cz zajištuje Rozhled