Roithova.cz -
poslankyně Evropského parlamentu
poslankyně Evropského parlamentu
czech english
Evropanka roku 2006

Kuba


Rozhovor s Ramónem Humberto Colásem, duben 2007

Ramón Humberto Colás

     Narodil se roku 1961 v provincii Camaguey na Kubě.

     V roce 1985 promoval v oboru klinická psychologie na Universidad Central de Las Villas v provincii Villa Clara. Pracoval jako dětský psycholog v Dětské krajské nemocnici Mártires v Las Tunas a v Útulku pro tělesně a mentálně postižené Calixto Sarduy Arcias, odkud byl v roce 1994 propuštěn pro své smýšlení a politické přesvědčení. Byl obviněn z rebelie. V tomtéž roce založil politickou stranu “Los Pinos Nuevos”.

 
[ 28. srpna 2007 | Autor: Jan Trachta, Kristýna Prunerová ]
 

     Od roku 1994 působil jako jedna z vůdčích postav pro demokratického hnutí na Kubě. V roce 1998 založil projekt Nezávislé knihovny na Kubě (Bibliotecas Independientes de Cuba), poté, co Fidel Castro prohlásil, že na Kubě není zakázaných knih. Dnes tento projekt zastřešuje více než stovku knihoven po celém ostrově. V prosinci 2001, po opakovaném zastrašování a zatčení, odešel s rodinou do exilu do USA. V současnosti žije ve státě Mississippi.

  K.P.: V současnosti se mnoho politiků a novinářů, ale i jiných vlivných lidí, vyjadřuje velmi pozitivně o kubánském zdravotnictví. Osobnosti jako Kofi Annan dokonce tvrdí, že veřejné zdravotnictví na Kubě je na vysoké úrovni. Jsou to lidé, kteří by měli být dobře informovaní. Proč se o těchto věcech mluví? Je zdravotní péče na Kubě opravdu tak kvalitní?

Ramón: Ve skutečnosti jsou tito politici a osobnosti jako Kofi Annan, pod vlivem propagandy, která má za úkol udržovat mýtus o veřejném zdravotnictví na Kubě. Mýtus pojednává o něčem, co je pokládáno za fakt, ale co ve skutečnosti neexistuje. Kubánské zdravotnictví Kubáncům nedostačuje, všude je patrný nedostatek finančních prostředků.

     Výsledky statistik se upravují tak, aby na mezinárodní úrovni vznikl dojem, že veřejná zdravotní péče na Kubě je na vysoké úrovni. V sektoru státního zdravotnictví jsem pracoval jedenáct let a mohu vás ujistit, že k falšování údajů, například u dětské úmrtnosti, dochází ve všech nemocnicích v zemi. Z vlastní zkušenosti vím, jak se upravovaly statistiky v Tunas, provincii v západní části ostrova. Na zkreslování údajů se podílel ředitel nemocnice, krajský ředitel, provinční šéf zdravotnictví, dokonce i ministr. Všichni, do jednoho měli strach, aby Fidel Castro, jemuž vždy na těchto číslech velmi záleželo, nezjistil skutečný stav věcí.

     Nedostatek financí se odráží v deficitu základního vybavení a léčebných prostředků. Například širokospektrá antibiotika nejsou k sehnání. Mnoho lidí umírá na infekci přímo v nemocnici, navíc chybí prostředky k zajištění nutné hygieny. V naší provincii se často zavíraly operační sály, jelikož nebyly chemikálie na jejich sterilizaci, a rušily se proto i operace. V mnoha případech opustil pacient operační sál v pořádku a nakazil se v jiné části nemocnice. Tento stav je běžný ve všech zařízeních v zemi s výjimkou center, která poskytují péči cizincům a členům politické nomenklatury. Těmto střediskům režim přiděluje dostatek financí na provoz i vybavení.

     Chci tím říct, že Kofi Annan a ostatní politici jsou zasaženi a nakaženi lživou propagandou, díky které režim udržuje za hranicemi zdání o efektivitě kubánského státního zdravotnictví i celé společnosti. Jak vyplývá z uvedených příkladů, běžné obyvatelstvo není s dostupnou zdravotní péčí spokojeno. Proto je nezbytné nepravdivé pověsti o kubánském zdravotnictví vyvrátit.  Kvalitní státní zdravotní péče na Kubě je vyhrazena vládním politikům, především straníkům, a přátelům Fidela Castra, kteří zde chtějí být ošetřeni.

 K.P.: Pracoval jste pět let jako psycholog v oblastní nemocnici Mártires v provincii Tunas. Čím jste se zabýval především?

Ramón: Když jsem začal pracovat jako psycholog, věnoval jsem se matkám, které musely podstoupit umělé přerušení těhotenství. Důvodem byla diagnostikovaná porucha centrální nervové soustavy, poškození neurální trubice nebo jiná vrozená malformace plodu. Mým úkolem bylo přesvědčit těhotné o nutnosti interrupce, jelikož mnoho z nich se zákroku bránilo.

 K.P.: Poté jste šest let pracoval jako ředitel ústavu Calixto Sardui Arcías, s jakými problémy jste se musel potýkat? Byl na vás vyvíjen politický tlak, musel jste upravovat statistiky nebo v některých případech lhát?

Ramón: Zážitky z tohoto útulku pro tělesně a duševně postižené si budu připomínat celý život, protože práce s mentálně postiženými zlidšťuje. Na Kubě je o mentálně postižené postaráno zdánlivě dobře, ve skutečnosti ale nemají lehký život. Většinu času jsem trávil získáváním prostředků na provoz centra, místo abych se plně věnoval zdravotním problémům dětí. Prostěradla se musela shánět, nebyly ručníky, chyběly hygienické pomůcky nezbytné pro zařízení, kde děti vykonávaly potřebu na chodbách, pomočovaly se v posteli a neměly ani pyžama. Neměli jsme jak znehybnit agresivní jedince, často muselo posloužit rozstříhané staré šatstvo. Strava byla hrozná. Za lepší výživu pro děti jsme museli bojovat. Vybavení bylo ve špatném stavu a chyběly účinné léky na zvládnutí dětských pacientů. Politický tlak byl přítomen všude, nejen v našem zařízení. Pamatuji si, když Tunas hostilo mezinárodní turnaj v baseballu. Přijely týmy z Kanady, dokonce ze Spojených států, zúčastnila se myslím Venezuela, Kostarika a kromě Kuby ještě jedna karibská země. Náš ústav byl vybrán, aby jej cizinci navštívili, a každé slovo, které jsem tehdy pronesl, bylo jen opakováním předem připraveného scénáře. Mohl jsem jim ukázat jen to, co uznala politická policie za vhodné ukazovat cizincům, ne to, co jsem doopravdy chtěl. Na otázky spojené s politickým děním v zemi se nesmělo odpovídat. Mluvilo se pouze a výhradně o situaci dětí, o jejich zdravotním stavu, diagnóze a způsobu léčby. Byl jsem nucen se podřídit tlaku režimu a předpokládám, že nejsem sám. I jiní ředitele léčebných center na Kubě se budou muset držet scénáře, aby ve své práci mohli pokračovat.

 K.P.: Kubánská ústava zaručuje všem právo na bezplatnou zdravotní péči. Jak se v současnosti daří tento závazek plnit, vzhledem k hospodářské situaci v zemi?

Ramón: To je další mýtus. Ani zdravotnictví, ani školství na Kubě zdarma nejsou. Všichni Kubánci pobírají čistou mzdu, to znamená, že je z ní již odečteno sociální a zdravotní pojištění a příspěvek na školství. Jinak řečeno, opět se setkáváme s veřejnou politikou režimu vedoucí k oklamání zahraničí. Kubánci nevědí, že jde o čistou mzdu, a myslí si, že jim režim laskavě nabízí bezplatnou lékařskou péči a vzdělání. Když vás na Kubě rozbolí stolička, máte k dispozici doktora. To je pravda. Jenže lékař vám není schopen pomoct. Chybí mu léky, často i odvaha učinit lékařské rozhodnutí s omezenými prostředky, které má. Proto musí pacienta poslat do nemocnice a někdy ani nemá jak ho tam dopravit. Sanitky na Kubě , to je jeden velký zmatek. Přepravu nemocných komplikuje nedostatek vozů i náhradních dílů. Běžně se stává, že cestou do nemocnice praskne pneumatika a není rezerva. V několika případech pacienti následkem zdržení zemřeli. Je krásné zahrnout do ústavy právo Kubánců na bezplatnou zdravotní péči. Otázkou je, zda poskytovaná péče skutečně odpovídá potřebám občanů. Pro mne představuje zdraví rovnováhu mezi tělesným, duševním a společenským stavem jedince. Současná situace na Kubě vytváří sociální napětí, lze tudíž tvrdit, že všichni Kubánci trpí jistou formou nemoci. Pro cizince, který nechce vidět pravdu, není nic jednoduššího než se na Kubu vypravit, zajít do ordinace, stoupnout si do fronty a vydávat se za Kubánce. Když se mu bude dostatečně podobat, pozná, jak péče odborníků, skvělých lékařů, kterým ovšem chybí prostředky na efektivní léčbu, vypadá v praxi. S podobnými obtížemi se na Kubě setkáte na každém kroku.

 K.P.: Říká se, že na Kubě existují nemocnice nebo jednotlivá oddělení vyhrazená pouze pro cizince a osoby blízké režimu. Je to pravda? Jak tato oddělení fungují?

Ramón: Na Kubě, jak je všeobecně známo, existuje CIMEQ, centrum pro výzkum a léčbu určené pro představitele politické nomenklatury. Potom klinika Sira García, zařízení poskytující péči výhradně členům ústředního výboru, Národní rady, politbyra a přátelům Fidela Castra nebo politické nomenklatury, kteří na Kubu zavítají. Například, nedávno se na Kubě léčil Ollanta Humala, peruánský kandidát na prezidenta v minulých volbách. Nebyl ošetřen ve veřejné oblastní nemocnici, nýbrž v jednom z exkluzivních zařízení pro kubánskou politickou nomenklaturu. Tato pracoviště jsou dokonale zásobena, netrpí nedostatkem hygieny, prostěradel, mají klimatizované pokoje, širokospektrální antibiotika, diagnostické týmy, rentgeny, nejnovější technické vybavení a dobrou plnohodnotnou stravu. Ostatní nemocnice na tom bohužel tak dobře nejsou.

     Faktem je, že cena za lékařskou péči i ve zvláštních nemocnicích pro privilegované je na Kubě daleko nižší než v jakékoliv vyspělé evropské zemi či v samotných Spojených státech amerických. V rámci propagandy nabízí nyní vláda vybraným pacientům mnoho výhod jako slevy nebo příspěvky. Režim pak na oplátku těží z toho, že pacienti šíří za hranicemi pověst o vysoké úrovni kubánského státního zdravotnictví. Mnoho slavných, například Maradona, si zvolilo k léčbě kubánské nemocnice a dostalo se jim nadstandardní péče. Tito lidé potom odjedou do zahraničí a stanou se z nich vyslanci, mluvčí režimu. To je součást vládního plánu, využívat známé osobnosti.

 K.P.: Teď jedna konkrétnější otázka, znáte doktorku Hildu Molinovou?

Ramón: Znám Hildu Molinovou a vím, co se na Kubě snažila prosadit. Pracovala jako neurochirurg a svého času byla velmi populární. Často se objevovala po boku Fidela Castra, na kongresech, poté náhle upadla do nemilosti pro své politické názory.

 K.P.: Jaký měla vztah k Fidelu Castrovi?

Ramón: Měli k sobě velmi blízko. Média popisovala Hildu jako odborníka zformovaného revolucí a revoluci naprosto oddaného. Nicméně, časem ji situace panující ve zdravotnictví, korupce, zneužívání, manipulace, zásahy do lékařských statistik, vedla k zavrhnutí politického modelu a dnes je kubánskou diktaturou sledována a izolována.

 K.P.: Znáte její práci a Mezinárodní centrum pro neurologickou léčbu?

 Ramón: Zabývala se hlavně možnostmi transplantace a výsledky jejího výzkumu se začínaly uplatňovat v kubánské medicíně. Ve svém oboru vynikala. O činnosti centra toho ve skutečnosti moc nevím.

 K.P.: Říkalo se, že na Kubě objevili účinnou léčbu oční choroby zvané retinitis pigmentosa. Za tímto úspěchem údajně stál doktor Orfirio Peláez.

Ramón: Doktor Orfirio Peláez zemřel před několika lety a je považován za předního odborníka na tuto oční chorobu. Centra pro léčbu retinitis pigmentosa byla zřízena ve všech provinciích v zemi. Znám osobně několik lidí, kteří tam byli léčeni. Manželka doktora Peáleze byla dokonce psycholožka, ale výsledky nebyly zdaleka tak dobré, jak tvrdila vládní propaganda. Jednalo se o další součást plánu. Chtěli přesvědčit svět, že jedinci trpící tímto druhem onemocnění, zvláště cizinci, mohou být na Kubě vyléčeni.

 K.P.: Takže neměl tak dobré výsledky, ale jako lékař pracoval zodpovědně?

Ramón: Přesně tak. Dr. Peláez se mezi kubánskými lékaři těšil velké úctě. Do své smrti předstíral naprostou oddanost režimu a vláda využívala jeho vynikající odborné pověsti k zahraniční propagandě. Stejně se zachovala i v ostatních případech, zneužívala mezinárodně uznávané osobností k šíření lživých pověstí.

 K.P.: Jak se s pacienty v nemocnicích nakládá? Dochází k porušování jejich práv?

Ramón: Práva pacientů jsou porušována nejrůznějšími způsoby, nejhůř jsou na tom pochopitelně političtí vězni nebo disidenti. Diagnóza je tajná, rodina není informována a nemůže léčbu ovlivnit. Když je pacient hospitalizován, nesmí se mluvit o způsobu léčby. Doktoři upírají rodině informace o zvoleném lékařském postupu. Někdy se jedná stejným způsobem i s běžnými, nepolitickými vězni. Přicházejí do nemocnice jako pacienti, a přesto jsou tam zavíráni jako ve vězení. Jsou porušována nejen jejich lidská práva, ale i důstojnost.

 K.P.: Domníváte se, že má na kubánské zdravotnictví nějaký vliv embargo?

Ramón: Ano, ale jiné než myslíte. Embargo, které uvalil Fidel Castro a kubánský politický režim na právo Kubánců být svobodní. Embargo, které Fidel Castro uvalil na ty, kteří chtějí změnit společnost. Embargo, jež uvalil Fidel Castro a kubánský politický systém na lékaře, kteří chtějí poskytovat kvalitní léčbu a uplatnit své znalosti, aniž by se museli politicky angažovat pro režim, neustále dohlížející na jejich činnost. Lékař vykonávající své povolání na Kubě se vždy opírá o politiku. Proto myslím, že je třeba ukončit embargo, které totalitní diktatura uvalila na kubánské odborníky, inženýry, techniky a které má opravdový vliv na společnost. Režimu se nějakým způsobem podařilo získat nejmodernější technologie k vybavení elitních nemocnic pro nomenklaturu. Takže nehovoří o embargu USA vůči Kubě z tohoto důvodu. Mluví o něm, aby prohloubili konflikt se Spojenými Státy a získali podporu mnoha lidí z celého světa. Proto tvrdím, že jsem proti opravdovému embargu, embargu Fidela Castra namířenému proti lidem. V roce 1998, za vlády presidenta Clintona, přijal Kongres Spojených států amerických opatření ke zmírnění embarga – Kuba může v USA nakupovat jakékoliv lékařské vybavení pod podmínkou, že zaplatí v hotovosti. Nedělá to. Může si koupit potřebné lékařské vybavení v České republice nebo v Mexiku, Chile, Japonsku, ale pořizuje vše jen pro elitní nemocnice, pro zbytek obyvatelstva ne. Embargo je jen další mýtus vytvořený v Havaně.

 

J.T.: Co by přispělo ke zvýšení motivace kubánských doktorů a zdravotních sester? Coje třeba změnit, aby neztratili vůli pokračovat v práci na Kubě?

Ramón: Kubánští lékaři jsou velmi schopní. A nejen v poslední době, zásluhou revoluce měla Kuba výborné lékaře vždy. Kubánští doktoři patřili vždy k nejlepším v Latinské Americe, dokonce i v 19. století. Dnes lékařům chybí svoboda, potřebují se zbavit politických závazků, které jim brání v odborné práci. Není správné, aby se doktor na operačním sále musel připravovat na to, že se na druhý den musí zúčastnit chystané zemědělské brigády. Plnění ideologických závazků není úkolem lékaře. Čím víc je oddán režimu, tím je posuzován jako lepší doktor. Jsem přesvědčen, že medicína nemůže být spojena s žádnou ideologií. Doktoři mají na Kubě hodně práce, pobírají mizerný plat a potraviny musejí shánět na černém trhu. Doktor, který operuje, přemýšlí během transplantace, jak nakrmí svou rodinu. Často jezdí na kole, nemá vlastní vůz, musí stát ve frontě, musí nakupovat potraviny pro sebe a své děti na černém trhu, nemá adekvátní pracovní oděv a má k dispozici jen omezené diagnostické vybavení, zvláště v provinciích. Mnohdy ví naprosto přesně, jakou léčbu pacientův problém vyžaduje, ale státní síť lékáren potřebná léčiva nenabízí. Takové podmínky lékaře značně omezují a jistým způsobem z nich dělají zajatce režimu.

 K.P.: Jedenáct let jste působil v kubánském státním zdravotnictví. Co Vám nejvíce vadilo?

Ramón: Kubánské ministerstvo zdravotnictví řídí pomocí předpisů celý systém a každou jeho část. Existují zvláštní nařízení pro oblastní nemocnice, rehabilitační střediska, ústavy pro postižené, psychiatrické kliniky. Jsou přesné a neměnné. Kreativita, která je přínosnou součástí vědy i zdravotnictví v ostatních státech, na Kubě chybí. Vše musí jít striktně podle předpisů, nazývaných také „programy“. Režim vytvořil různé programy – pro těhotné, děti, novorozence, starší občany atd. Vznikají z jednání vedených na politické úrovni se zástupci ministerstva zdravotnictví, kteří jsou nuceni se podřídit. Politické tlaky jsou na denním pořádku. V každé nemocnici se začíná takzvaným „matutino“ neboli ranním setkáním na podporu revoluce. Jinými slovy, místo aby šel doktor přímo do své ordinace a věnoval se pacientům, musí nejdříve zavítat na tuto poradu, kde jsou mu předány politické informace. K podobným zásahům do práce lékařů dochází každý den ve všech nemocnicích na Kubě. Při výměně služeb, která přijde na řadu po „matutinu“, doktoři neprobírají vážné pracovní problémy, ale hovoří o politickém dění v zemi. O existenci silného tlaku na lékaře není pochyb a já jsem byl nucen se stále podřizovat.

 J.T.: Poslední otázka, osobní. Věříte v možnost změny na Kubě?

Ramón: Změna je nevyhnutelná. Kubánská společnost je vyčerpaná množstvím lží, mýtů a porušováním práv. Unavená faktem, že jsou naši doktoři nuceni odcházet do zahraničí, a zdraví kubánských občanů se přitom zanedbává. Změna je nevyhnutelná, dojde k ní a bude úspěšná, kubánský lid to dokáže. Protože jsme národ tvůrčí, inteligentní a jednotný. Národ s jasně vymezenou identitou a s pevným žebříčkem hodnot, přestože režim mnoho věcí znehodnotil. Jsem si jistý, že v okamžiku, kdy na Kubě zvítězí demokracie, staneme se jednou z nejpřitažlivějších demokratických zemí v Latinské Americe.

 

Chci být informován o aktualitách - RSS
Webhosting a SEO pro server www.roithova.cz zajištuje Rozhled