Zlepšují |
20846 |
Zhoršují |
18795 |
Nepozoruji žádnou změnu |
12033 |
Několik úvah o kubánském zdravotnictví | |
Článek publikovaný 20. prosince 2005 společností Cadal (Centrum pro otevřenost a rozvoj Latinské Ameriky - „Centro para la apertura y el desarollo de América Latina) na základě telefonického rozhovoru mezi doktorkou Hildou Molinou a argentinskými vysokoškolskými studenty. (Článek je v originálním znění dostupný na webových stránkách společnosti Cadal www.cadal.org) | |
[ 2. května 2007 | Autor: Přeložil MUDr. Jan Trachta ] | |
I. Úvod.
II. Několik poznámek o kubánském zdravotnictví před rokem 1959.
III. Kubánské zdravotnictví po roce 1959:
A. Pozitivní aspekty
B. Negativní aspekty
C. Postupný úpadek zdravotnictví na Kubě
C1. O vedoucích pracovnícíchC2. O zdravotnickém personálu
C3. Některé současné rysy zdravotnického systému ukazující jeho úpadek
Hilda Molina se narodila v Camagüey na východě Kuby 2. května 1943. Vystudovala medicínu na Havanské univerzitě, atestační zkoušku z neurochirurgie získala v Národním institutu neurologie a neurochirurgie, později se zaměřila na neurologickou léčbu. Stala se řádnou členkou Kubánské akademie věd. V letech 1980 až 83 působila jako neurochirurg na mezinárodní misi v Alžírsku. Zakladatelka Kubánské a latinskoamerické školy neurologické léčby (Escuela Cubana y latinoamericana de Restauración Neurológica) a Mezinárodního centra neurologické léčby (Centro Internacional de Restauración Neurológica - „CIREN“), jehož byla ředitelkou až do odvolání roku 1994. V tomto roce se po dlouhé diskuzi vzdala na protest proti diskriminaci kubánských pacientů a kvůli politickému tlaku na svou osobu všech politických a občanských závazků, včetně poslaneckého křesla v Národním shromáždění a členství v Komunistické straně. Zřekla se všech řádů a ocenění, které ji Castro udělil za úspěšnou dlouholetou práci v kubánském zdravotnictví a zpřetrhala tak všechna pouta s režimem. Roku 1995 se začlenila do řad vnitřní kubánské opozice, založila první Nezávislou lékařskou kolej („Colegio Médico Independiente de Cuba) a stala se členem Kubánského výboru pro lidská práva. Na oplátku za odstoupení ze všech funkcí a zřeknutí se režimu ji Fidel Castro osobně zakázal jakékoliv cesty do zahraničí, což pro ni znamená zákaz vídat se se svým synem a vnuky v Argentině a účastnit se rozličných vědeckých událostí po celém světě, na které je neustále zvána. Roku 2005 založila a předsedá Nadaci „Za obranu rodin“ (la Fundación „En Defensa de las Familias“), která se snaží bránit práva rozdělených kubánských rodin. Žije v ústraní havanského bytu.
I. ÚvodNa začátek bych ráda poděkovala pánům z centra Cadal a vyjádřila vděk za možnost vést dialog s argentinskými vysokoškolskými studenty na tak komplexní a zajímavé téma jako je kubánské zdravotnictví. Ta, která s Vámi dnes rozmlouvá - dvaašedesátiletá lékařka - byla v době, kdy revoluce na Kubě slavila svá vítězství, sotva patnáctiletou dívkou. Počátky mého vzdělávání byly silně ovlivněny tím, co revoluční vůdci veřejně hlásali. Přesvědčena o tom, že jde o humánní proces ve prospěch nejpotřebnějších, jsem se vší silou vrhla do práce pro dobro věci, které jsem nakonec v oblasti medicíny věnovala nejlepší léta života. V průběhu času jsem ale stále jasněji chápala, že teorie vůbec neodpovídala hrozivé skutečnosti, ve které jsme žili. Zcela zklamaná a naslouchajíc hlasu svého svědomí jsem roku 1994 zpřetrhala všechny vazby s režimem.
Když přemýšlím o tématu, kterým se tu chceme zabývat, je důležité úvodem stručně upozornit na některé obecné rysy:
- Kubánská společnost je svým způsobem nemocná, protože v průběhu téměř půl století vyrostly generace bez jedné podstatné a lidskému rodu vlastní věci - bez svobody. Tak nebo tak, lékaři, pacienti, všichni jsme nemocní.
- Kubánská vláda využívá neomezené prostředky k tomu, aby rozšiřovala a posilovala mýtus vynikajícího zdravotnického systému a tento mýtus jí pak slouží jako ospravedlnění k tomu, aby jednala beztrestně a upevňovala totalitní režim, který si v naší zemi zřídil Castro doživotně.
- Zdravotní péče není žádná laskavost, milosrdenství nebo privilegium, je to lidské právo. A je základní povinností každé vlády toto právo zajistit a zaručit svému lidu dobrý zdravotnický systém. Fakt, že kubánská vláda plní svou základní povinnost a poskytuje, byť bezplatně, populaci vzdělání a zdravotní péči, neznamená, že může veřejně a nemilosrdně porušovat svatá práva tohoto lidu.
II. Několik poznámek o kubánském zdravotnictví před rokem 1959Před tím, než popíši lékařskou péči během let komunismu, považuji za užitečné zmínit krátce okolnosti týkající se zdravotnického systému na Kubě před rokem 1959:
- Ukazatelé zdravotnictví této země byly známy v celé Latinské Americe bez nutnosti na ně jakoukoliv propagandou upozorňovat. Například střední délka života byla na Kubě kolem 60 let, v ostatních zemích třetího světa kolem 40 let. Konkrétně v roce 1955 to bylo na Kubě 63 let a ve zbytku Jižní Ameriky 52 let.
- Zdravotnická péče byla oficiálně braná jako právo.
- Zdravotničtí profesionálové a zdravotnické instituce, stejně tak jako Lékařská fakulta, měli výbornou kvalitu a velkou prestiž.
- Od předrevoluční období až do dnešního dne uplynulo 46 let, téměř půl století. Za tu dobu bylo celosvětově v oblasti medicíny dosaženo neuvěřitelného pokroku. Výsledky tohoto výjimečného pokroku byly svými tvůrci dány lidstvu volně k dispozici a často realizovány v praxi skrze Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Kubánská vláda přijala některé programy WHO rychle za své, například komplexní léčbu tuberkulózy nebo plošné očkování proti dětské obrně. Uskutečnění těchto programů s podporou WHO a světové vědecké komunity bez pochyby přispělo v otázkách zdravotnictví k vylepšení obrazu celého režimu. Z propagandistických důvodů se na Kubě neustále srovnává zdravotnická situace před rokem 1959 a v současnosti, ale objektivně jsou oboje období nesrovnatelné, protože období 46 let, které mezitím uplynulo, bylo mimořádně bohaté na vědecké objevy po celém světě.
II. Kubánské zdravotnictví po roce 1959Se zavedením komunismu začíná na Kubě radikální transformace zdravotnického systému. Tento nový systém, který se vyvíjel od roku 1959, dosáhl nepopiratelných úspěchů, které většinou postupem času upadly. Od samého počátku měl tento systém zdravotnictví i svá negativa, která se naopak plně rozvinula. Dále tyto pozitivní a negativní aspekty vysvětlím.
A. Pozitivní aspekty kubánského zdravotnictví- Bezplatný a všeobecný přístup ke zdravotnickým službám. Před rokem 1959 byly ukazatelé zdravotnictví, jak už jsem zmínila, hodnoceny jako velmi dobré, nicméně geografická distribuce zdravotnických služeb tak dobrá nebyla. V roce 1958 se dostávalo kvalitních zdravotnických služeb pouze asi 30% populace. Systém, který se vynořil v roce 1959, rozšířil síť péče na všechna města a propojil řetězec služeb od primární péče až po specializovaná vědecká centra. V úhrnu se dosáhlo velmi dobré geografické distribuce zdravotnických služeb po celém ostrově. Tato distribuce se nadále udržuje, ovšem za cenu poklesu kvality péče, jak dále vysvětlím.
- Vzdělávání profesionálů ve zdravotnictví bylo v prvních etapách komunistické vlády velmi dobré.
- Rovněž byl zpočátku velmi přísný proces výběru adeptů na lékařské povolání, založený nejen na dobrých akademických znalostech, ale také na individuálních předpokladech. Nicméně je třeba uvést, že navíc se vyžadovala absolutní identifikace s vládnoucím politickým systémem a to nejen při přijímacích zkouškách na lékařské obory, ale na jakoukoliv univerzitu.
- Během prvních desetiletí lze označit kvalitu poskytovaných služeb za velmi dobrou - byla vždy jednou z priorit vlády, ale pramenila hlavně ze schopností, odpovědnosti, etiky a obětavosti jednotlivých medicínských odborníků.
- Zrealizovalo se několik programů pod záštitou WHO, které byly k dispozici mnoha zemím, a které ne každá vláda využila.
B. Negativní aspekty kubánského zdravotnictví- Zdravotnický systém zcela kontrolovaný státem. Po nástupu k moci si komunistická vláda přivlastnila všechny zdravotnické instituce, zmizely všechny formy soukromé praxe, lékařské komory a jiné nezávislé profesní organizace. Tato svévolná a nezákonná opatření měla, mimo jiné, neblahé následky z etického pohledu - vyměnila výjimečný a osobní vztah lékař - pacient za neosobní vztah stát - pacient. Když jsou nemocní nuceni nechávat se ošetřit lékaři v institucích, ve kterých rozhoduje o všem stát a nemají jakoukoliv další volbu, žijí stále ve vědomém nebo podvědomém skličujícím pocitu nejistoty.
- Absolutně zpolitizovaný systém zdravotnictví. Všechny medicínské a vědecké instituce, lékařské univerzity a samotní profesionálové jsou ze strany vlády pod neustálou politickou kontrolou. Politizují se všechny stupně vedení.
- Komunistický režim nám, co žijeme na ostrově, nikdy nezajišťoval rovnost a spravedlnost co se týká zdravotnických služeb. Vládní elitě, jejím rodinným příslušníkům, přátelům a chráněncům se dostávalo vždy zcela jiné, výrazně lepší péče než zbylé populaci.
- Medicínští profesionálové postrádají svobodu, podněty a motivaci k práci. Všichni jsou stejně placeni vládou a plní poslušně její nařízení bez svobody dělat cokoliv navíc, z vlastní iniciativy nebo být jakkoliv tvůrčí. Tito profesionálové se formují na základě koncepcí, které jsou brány jako nezměnitelné a povinné, jako osobně závazné naplňování idejí komunismu.
- Jedná se o uzavřenou společnost, kde jsou jakékoliv cesty nebo kontakty se zahraničím vládou přísně kontrolovány, což vede k úplnému přerušení nebo minimalizování profesních výměn s kolegy z mezinárodní vědecké a lékařské komunity. Stejně tak je systematicky kontrolován přístup k aktuálním zdrojům informací. Tato nesmyslná, zpátečnická a základní lidská práva porušující politika se dotýká především mladých lidí, jejichž kontakty s kolegy z jiných zemí jsou střeženy s obzvláště velkou pečlivostí.
- Statistiky ve zdravotnictví jsou kontrolovány politicky a nikoliv nezávislými odborníky. Neexistuje možnost jejich ověření nevládními organizacemi jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. To umožňuje využívat ukazatele stavu zdravotnictví v souladu s ideologickými a propagandistickými cíli.
- Velká část mezinárodních misí, které jsou tvořeny skutečnou armádou lékařů a sester, nebyla a není vysílána do krizových oblastí. O tom mohu mluvit z vlastní zkušenosti, protože jsem se jako neurochirurg na jedné takové misi v Alžírsku pracovala víc než dva roky. Pro neschopné a zkorumpované vlády jiných zemí je mnohem levnější a pohodlnější pronajímat si Kubánce jako námezdní sílu než pracovat na rozvoji svých zdravotnických systémů. Významný počet těchto misí navíc není nezištnou humanitární pomocí - my, lékaři, pracujeme a kubánská vláda pobírá valuty. Zdravotničtí odborníci plní tyto mise daleko od domova a svých rodin, v úplně odlišném prostředí a ve vynuceném soužití s úplně neznámými lidmi. A doma se mezitím kubánským pacientům nedostává základní péče. Chtěla bych upřesnit, že obdivuji opravdovou solidaritu, na jejímž základě lékaři a sestry v zahraničí pracují a stále upřímně toužím nabídnout svou pomoc bezmocným pacientům v jakékoliv části světa. Ale myslím si, že mezinárodní mise by měly být zcela dobrovolné a jen v případě, že jsou opravdu nutné, bez toho, aniž by byly využívány totalitními režimy jako nástroje politické kampaně, a bez toho, aby ti, kteří tuto obětavou práci odvádí, byli jakkoli zneužíváni.
- Kubánský zdravotnický systém je přebujelý, takže se zejména v posledních letech uskutečňují programy masivního a urychleného vzdělávání zdravotníků s pochybnými výsledky.
- Existuje neustálá vládní kontrola a přídělový systém potravin, které populace dostává, z čehož vyplývá celá řada nutričních problémů.
- Co se týká přístupu k jakékoliv odborné literatuře v zemi, jsou i zde pošlapávána naše základní práva. Vědecké a lékařské publikace, stejně tak jako celý tisk, jsou zcela podřízeny režimu, který zavádí svoje vlastní kritéria v otázkách zdraví a uvádí všechny medicínské úspěchy jako své vlastní. Vláda stejně tak rozhoduje, ke kterým mezinárodním publikacím mohou mít jednotliví profesionálové ze zdravotnického sektoru přístup. Všechna odborná literatura, vlastnictví celosvětové vědecké komunity, se soustřeďuje, kontroluje a cenzuruje v oficiálních institucích k tomu určených.
C. Postupný úpadek zdravotnictví na KuběNegativní aspekty, které jsem popsala, se vyskytovaly již od počátku období komunismu. V posledních letech jsme ale svědky výrazného úpadku zdravotnické péče na Kubě, který dle mého názoru není důsledkem pádu komunistického režimu ve východní Evropě. V kubánském zdravotnickém systému, stejně jako v dalších odvětvích, záleží spíše na jednotlivcích, než na materiálních zdrojích. Domnívám se, že právě špatné lidské jednání, neúprosně ovládané totalitním režimem, je tím, co způsobilo postupný úpadek lékařských služeb naší země. Připomeňme si dvě žalostné skutečnosti Kuby po roce 1959. Za prvé, největší zodpovědnost za chaos panující v tomto národě a potažmo v jeho zdravotnictví, má neměnná vláda, která nás utlačuje; a za druhé, jak jsem již zmínila, jsme nemocnou společností, která žije nejen pod neustálým politickým tlakem, ale také bez občanského, morálního a náboženského obsahu. Dále se budu zabývat podrobně hlavními aspekty, které podle mne dokazují alarmující rozklad kubánského zdravotnického systému, jehož jsme v současnosti svědkem. Předtím ovšem uvedu některé rysy související s lidským faktorem, v tomto případě s vedoucím personálem a s pracovníky ve zdravotnictví obecně, kteří zásadní měrou přispěli k postupnému úpadku tohoto odvětví:
C1. O vedoucích pracovnících- Zoufalá situace hygieny a životního prostředí. Nedostatečné zásobování obyvatel pitnou vodou a její kontaminace. Množství odpadků a kanalizačních vod na ulicích. Přijatelná zdravotní péče je absolutně neslučitelná s tak špatnými hygienicko-sanitárními podmínkami, kterých jsme obecně na ostrově svědky.
- Nejméně dvě generace Kubánců vyrůstaly s významnými nedostatky ve výživě. Vláda promrhala miliónové částky za zbytečné války, za podvratné mezinárodní akce, za propagandistické kampaně; a jednoznačně zanedbala výživu lidu.
- Administrativní správa záležitostí týkajících se obstarávání a distribuce nezbytných zdrojů pro zdravotnictví je neúčinná a zatížená přílišnou byrokracií. Důsledkem morální devastace obyvatel je rozkrádání ve všech institucích; rozkrádají se léky, lékařské nástroje, potraviny, čistící prostředky atd.
- Chátrají nemocnice, infrastruktura obecně, budovy a jejich vybavení, vázne zásobování potravinami. Důsledkem chaotické situace je, že nemocní, kteří přicházejí k hospitalizaci, si musí donést vlastní ložní prádlo, potraviny a někdy i pitnou a užitkovou vodu.
- Vysoké procento lékařských služeb má velmi špatnou kvalitu. Zde spolupůsobí, mimo jiné, tyto faktory: nedostatečná příprava zdravotníků, jelikož mnozí z nich jsou vzděláváni v tzv. „Programas Emergentes“ (hromadné a urychlené vzdělávací programy), velké množství zdravotníků pracujících v zahraničí, zanedbávání a nedodržování plánů preventivní medicíny, nefunkčnost některých středisek primární péče, zejména ordinací rodinných lékařů, nepříznivé psychologické podmínky a korupce mezi zaměstnanci. Jen část lékařů je schopna citlivého a etického přístupu a pracuje s odvahou a sebezapřením, aby poskytla pacientům tu nejlepší možnou péči. Zbylá část lékařů, která postupně narůstá, je nezodpovědná a zkorumpovaná.
- Korupce se v medicíně rychle rozšiřuje. Vynořil se sílící systém privátní medicíny, praktikované na černo, na němž se podílí lékaři, ošetřující personál, technici a další. Platí se tu ve valutách, ve spotřebním zboží či službách. Zpoplatněné je vše: vyšetření, přednost při příjmu pacientů, stomatologické výkony, pomocná vyšetření, rehabilitace, dietní režimy atd. Mám na mysli všeobecně známé platby „pod stolem“. Další velmi smutným příkladem korupce je prodej léků na černém trhu za přemrštěné ceny, který je pro pacienty velmi riskantní (léky mohou být propadlé či padělané). Jde o velice lukrativní nezákonný obchod.
- Potupná diskriminace ve světě medicíny. Již jsem zde zmiňovala privilegia mocných ve srovnání s obyčejnými lidmi. Nicméně, za jeden z největších zločinů páchaných vládou považuji ponižující diskriminaci nemocných Kubánců v porovnání s cizinci. Právě tato bolestná skutečnost mě přivedla v roce 1994 k rozhodnutí zpřetrhat definitivně všechny vazby s tímto režimem. Zatímco se Kubánci musí spokojit s nevyhovujícími službami, které jsem stručně popsala, zahraniční pacienti jsou ošetřováni v luxusních institucích, podporovaných všemi dostupnými prostředky. Léky, které obyčejný Kubánec nemá šanci sehnat jsou k dostání ve speciálních lékárnách, kde se platí jenom ve valutách.
- Plány a programy domněle zaměřené na zlepšování lékařské péče slouží ve skutečnosti především jako součást politické kampaně.
- Tzv. mezinárodní mise, které jsem již zmínila, se v posledních letech změnily v masivní export zdravotníků, jeden z nejcennějších a nejvýnosnějších vývozních artiklů této země. Jak říká jeden můj vážený kolega: „Mezinárodní mise jsou jen kšefty s doktory a dalšími zdravotníky.“
- Komplexní, psychosomatické zdraví kubánských občanů se neustále zhoršuje. Kouření tabáku je široce rozšířeno i mezi dětmi a adolescenty. Zvýšil se počet případů infekčních onemocnění, sexuálně přenosných chorob, nemocí z malnutrice a stresu, psychických poruch a narostl počet sebevražd. Dále narůstá počet případů alkoholismus a drogové závislosti, u nichž se předpokládalo, že budou eliminovány politickou převýchovou a vznikem „nového člověka.“
- Na závěr bych chtěla zdůraznit velmi důležitý bod, který bez pochyby demonstruje současný stav medicíny naší země - názor většiny obyvatelů Kuby na zdravotnický systém je negativní. Přes toto pevné přesvědčení lidé svůj nesouhlas najevo nedávají a veřejně neprotestují, protože kubánský lid vyrostl a žije ve strachu. Pro mnohé je bezplatné zdravotnictví pouhým mýtem. Mýtem, který vytvořil režim a stále ho přiživuje. Průměrný kubánský občan dobře ví, že v naší zemi existuje zdravotnický systém, který je v žalostném stavu a plný korupce. Tato smutná skutečnost má za následek deziluzi, obavy a nejistotu. Průměrný občan, který je velmi chudý, také ví, že valutami se vyřeší všechno a vnímá ponižující diskriminaci jako absurdní rozpor, jako neodpustitelnou zradu vlády, která tolik kritizuje vykořisťující kapitalismus a při tom lže, když slibuje rovnost pro všechny Kubánce.