Stránky prezidentské kampaně:

            Je jistě správné, že v rámci mezinárodní výměny zboží si lidé na severu pochutnávají i v zimě na plodech teplých krajů. Je dobré, že vynález ze Švédska bude využíván i v Japonsku, je vynikající, že lék kdekoliv vyvinutý může zachraňovat životy nemocných a trpících všude na světě – pokud zajistíme i potřebné finance. Jenže mezinárodní dělba práce je nejen zdrojem okamžitých a střednědobých (někdy jen dílčích, lokálních a přechodných) výhod, ale i růstu zranitelností.
Naše zdůvodněná nedůvěra ke státní ekonomice by nám neměla zcela bránit alespoň teoreticky uvažovat o nutnosti minimalizace těchto rizik, což zřejmě není bez určité regulace možné (už slyším rozhořčené výtky a předem je respektuji). Neměly by kontinenty a jejich jednotlivé oblasti podpořit vyšší podíl spotřeby základních potravin z místních zdrojů? Zvýšení soběstačnosti v základních potravinách by snížilo i nároky na dopravu a snad by i našemu zdraví prospěla konzumace co nejčerstvějších potravin místních produkcí.
            Nezavírejme oči před riziky případných dnešních i budoucích katastrof a globálních problémů. Například by se Evropa neměla zbavit podstatné části výroby cukru z řepy jen proto, že třtinový cukr je (zatím) levnější. Produkce masa většiny oblastí Evropy je spojena s vyššími náklady a nemůže ekonomicky konkurovat rozlehlým plochám podnebně příznivějších oblastí Ameriky, Austrálie, Afriky, Asie a Nového Zélandu, kde maso „roste“ celoročně bez chlévů a bez nutnosti krmit dobytek v zimní době. Také zemědělci střední, severní a východní Evropy nemohou cenově konkurovat těm oblastem Španělska, Portugalska, Řecka, Francie a Itálie, jejichž stáda nepotřebují v zimě přístřeší ani krmení.
Část pohodové světovosti se stala iluzí. Nezavírejme oči před rizikem vysoké závislosti Evropy a jejích jednotlivých částí v základních potravinách a energetice. Co jsme vybudovali v euforii globální liberalizace, může být ohroženo zranitelností dopravy, která je navíc i ekologicky nevýhodná.
Má-li mít subvencování evropského zemědělství skutečně smysl, pak by mělo finančně podpořit ekologičtější a zdravější produkci masa a některých dalších potravin například v podhorských a méně úrodných oblastech. Naprosté zmezinárodnění produkce a obchodu by nemělo prohlubovat trvalou závislost zemí a jejich regionů. Když už je zemědělská politika EU a její kontingenty subvencovaných produkcí v rozporu se zásadami volné soutěže, pak by mělo být únosné i její nasměrování k trvalému zajištění základních potravin regionů cestou podpory místních produkcí tam, kde jsou vyšší náklady dány přírodními podmínkami. Samozřejmě to není obhajoba náročné skleníkové výroby banánů.
            Slovy uznáváme nebezpečnou závislost na zemích zatím ještě produkujících ropu, ale nevyvozujeme z toho dostatečně rázné důsledky. Vyšší podíl bionafty vyrobené z řepky a paliva z dalších rostlinných zdrojů pomůže také evropskému zemědělství – ale poněkud sníží daňové výnosy. V Německu pomáhá ekologická daň z pohonných hmot financovat deficit důchodových fondů. Mezinárodní dělba práce by měla počítat s dlouhodobým trendem zvyšování cen ropy a ubýváním jejích zásob. 
            I když to bude v rozporu s ekologickými záměry, přesto by bylo velmi prozíravé připravit alespoň zálohově kapacity výroby elektřiny z místních zdrojů, například i z uhlí, ačkoliv zplodiny tepelných elektráren jsou velmi negativním průvodním jevem. Náprava poruch dodávek elektřiny je přec jen do značné míry v našich možnostech. Poškození plynovodů a ropovodů, přiškrcení dodávek nebo jejich nadměrné zdražování můžeme jen velmi obtížně napravovat.
Naše alergie na státní zásahy je posilována velmi negativními vzpomínkami na nízkou produktivitu diktátorských režimů, zejména komunistických pětiletek i na režim převážně zbrojařských čtyřletých plánů německého nacionálního socialismu. Zranitelnost současné úrovně ekonomické liberalizace bychom měli minimalizovat již dnes, i když světový obchod a mezinárodní dělba práce jsou vnímány převážně pozitivně.
Státy zřídily krizové štáby pro případy ohrožení bezpečnosti, ale stejně tak vážně bychom měli brát i rizika narušení světové dělby práce, krach světových burs a měnového systému.
 Bojíme se konkurence čínských výrobků, ale problém spočívá také v tom, že se počet Číňanů, nešťastných, že nesmí mít více dětí, přesto za půl století více než zdvojnásobil. Nejen početnost, ale i kvalita budoucí generace se zhoršuje v neprospěch Evropy, kde je část mládeže ochotna  „studovat“, ale na některých školách se baví mezi sebou i v době vyučování, zatímco početné děti Asie hltají slova učitelů a doma se intenzivně učí.
Nepodceňujme ani koordinovanou expanzi investic čínské ekonomiky do Afriky, která zajištěním surovin pro Čínu vyšachuje nepříliš jednotně postupující Evropu. Pokud zavíráme oči před všemi jinými důvody, pak bychom alespoň z tohoto hlediska měli litovat, že se Rusko cítí oslabené – což také přispělo ke zkalení důvěry mezi Evropou a největším státem světa.