Švédské předsednictví v Radě Evropské unie má z českého pohledu mimořádný význam. A to především s ohledem na fakt, že severské království přebíralo pomyslnou taktovku evropského orchestru právě od České republiky a to ve chvíli, kdy byla pádem vlády narušena jeho politická kontinuita – Švédsko se tak dostalo do hry dříve, než očekávalo, o čemž svědčí bezprecedentní přítomnost premiéra Fredricka Reinfeldta na tiskové konferenci na pražském summitu EU-USA. Zatímco ale Švédsko při svém prvním předsednictví v roce 2001, které podobně jako loni Česko přebíralo od Francie, dokázalo rozptýlit mediální pochybnosti o tom, zda malá a člensky mladá a údajně euroskeptická země dokáže vést Evropskou unii, Česko zůstalo na půl cesty.

Jak se můžeme dívat na výsledky švédského předsednictví? Nepochybně vejde do historie EU jako země, která dovedla sedmadvacítku k reformě institučních pořádků, tedy k podpisu Lisabonské smlouvy. Otevřely se tak dveře dalším uchazečům o členství ve společném a doufejme efektivnějším klubu a zmizel důvod, proč se všichni jeho stávající členové dívali s nelibostí na Pražský hrad. Ekologická témata byla naplněna jen zčásti, naopak méně očekávané kroky byly delší, než se čekalo. Švédsko se zaměřilo na dosažení společné pozice zemí Evropské unie a posilování společných argumentů pro klimatický summit v Kodani, ale ten skončil velmi rozpačitě obecnou a navíc nezávaznou dohodou o ochraně životního prostředí – naopak například v oblasti liberalizace a zvyšování konkurenceschopnosti vnitřního trhu se podařilo přijmout důležité dokumenty snižující administrativní zátěž malých a středních podniků. A náplastí na českou předsednickou blamáž může být snad to, že mezi prioritami Unie zůstala strategie bezpečnějšího zásobování Evropy zemním plynem – jak zabránit opakovanému odstavení dodávek ruského plynu přes Ukrajinu řeší i nadále předsednictví španělské.