Roithova.cz -
poslankyně Evropského parlamentu
poslankyně Evropského parlamentu
czech english
Evropanka roku 2006

Články


EU – domov důchodců

Evropa stárne. Za posledních 100 let se průměrný život prodloužil z 55 na 80 let. Problémem je. že se navíc rodí stále méně dětí. V roce 2030 začne obyvatelstvo starého kontinentu vymírat, protože v žádné ze zemí EU se nerodí alespoň 2,1 dítě na ženu, což je nutné pro obnovování populace.
 
[ 12. dubna 2005 | Autor: Zuzana Roithová ]
 
Prodlužování věku souvisí s se zlepšováním životní úrovně, jež vedla k významnému poklesu infekčních nemocí a s dalším pokrokem v medicíně, kdy většina nemocí nevede k úmrtí jako dříve. Populační manko v řadě regionů brzdí imigrace a také vyšší porodnost přistěhovalců z třetích zemí. Celkově je ale stárnutí populace spolu s vysokými nároky na zdravotní služby fenoménem, který přináší Evropanům nejen společenské a kulturní změny, ale i ekonomické problémy. Jsem přesvědčena, že jejich zodpovědné řešení vyžaduje dalekosáhlé změny v systému zdravotní i sociální péče, ale třeba i v urbanistice či veřejné dopravě. Evropská unie se mění v domov důchodců, kde přibývá seniorů a ubývá pracujících- těch, kteří vytvářejí zdroje pro financování stále nákladnější zdravotní péče v rámci solidárních systémů ve většině členských zemí. Například v České republice celých 80 procent nákladů na zdravotnictví spotřebovávají právě lidé v důchodovém věku. Drahá je jednak sama léčba nemocí, ale hlavně se prodlužuje i doba, po kterou je tato péče starším lidem poskytována. To je výsledek úspěšnosti nikoli selhání soudobé medicíny. Říká se tomu „medicínský paradox“. I když genetická předurčenost maximální doby dožití je 100 až 110 let, takže prodlužování věku má své biologické limity, jsem přesvědčena, že tento trend má svou špičku teprve před sebou a politici by neměli odkládat nutné reformy na kontrolu nákladů, i když to není dnes populární. Vždyť vývoj zdravotnických technologií a farmaceutického průmyslu patří spolu s informačními technologiemi a zbrojní výrobou k těm nejdynamičtějším. Možnosti medicíny a nároky občanů na kvalitní zdravotní i sociální služby stoupají rychleji, než jsou finanční možnosti společnosti v Evropě, založené na solidárním principu. Veřejné fondy vytvářejí ti, kteří jsou nyní zdraví a bohatí. Přispívají tak na ty nemocné a chudší. Míra této mezigenerační solidarity je výraznější v postkomunistických zemích, než ve starých členských státech, a proto i finanční rozpor je zřetelnější a přerůstá v krizi. Ta se projevuje například zadlužováním nemocnic, snižováním investic do modernizace, snižováním reálné mzdy zdravotníků, nadměrným prodlužováním čekací doby pacientů na ošetření . Důsledkem je zhoršováním dostupnosti a kvality péče pro ty, kteří ji potřebují. Vedlejším příznakem je i šedá ekonomika. Tlak na reformy je vyšší v nových členských státech. Vysoká míra solidarity patří k důležitým tradičním křesťanským hodnotám, a budujeme na ní dnes náš společný Evropský dům. Bezbřehá solidarita však vede k jejímu zneužívání a ke společné chudobě. Že nejde o teorii, ale skutečnost, dosvědčují právě zkušenosti ze socialistických dob v nových členských zemích. Za stav zdraví více zodpovídal stát než jeho majitelé. Služby byly „zadarmo“ a na kontrolu ceny ani kvality služeb neměl pacient žádný vliv. Pacienti neznali cenu a zvykli si navštěvovat lékaře kdykoli i s banálními problémy. Tento přístup přetrvává i v situaci, kdy se léčba platí z veřejného pojištění. O větším nadužívání zdravotní péče v nových členských zemích i nadále svědčí výmluvné odborné statistiky. Pokusy o reformu však jsou problematické, protože jsou nepopulární. Mají-li být účinné, musí vést k vyšší spoluúčasti na rozhodování o léčbě i prevenci ze strany pacientů. Pacient musí být vtažen do systému jako spotřebitel služeb, znající svá práva i povinnosti, schopný podílet se na kontrole kvality i nákladů. Musí však mít dostatek srozumitelných informací. S tím souvisí i zvýšení podílu na financování banálních onemocnění z vlastní kapsy, aby veřejné zdroje zbyly pro nákladnou léčbu vážných nemocí a pro ty skutečně nejchudší. Změnit myšlení pacientů- voličů však vyžaduje čas a politickou vizi. Té jsou blíže nové členské země, neboť jsou pod větším ekonomickým tlakem. Jejich zkušenosti dobré i špatné jsou přínosem pro zbytek Evropy. Vedle kontroly nákladů je objektivní- vnější kontrola kvality zdravotní péče nejdůležitějším prvkem zdravotnických reforem. Jde však i o spontánní trend. Stále více nemocnic se již podrobuje dobrovolné národní či mezinárodní akreditaci. Po mnohaměsíční inspekci, kterou provádí nezávislé instituce pro kvalitu, jsou vydávána osvědčení o dodržování národních standardních postupů léčby. Zvyšující se mobilita pacientů s sebou nese potřebu zvýšit důvěru pacientů i pojišťoven ve kvalitu a bezpečnost služeb bez ohledu na hranice států. Proto by i EU měla podporovat implementaci mezinárodních akreditačních systémů, minimálně stejně jako ostatní aktivity na ochranu spotřebitele. Zde se situace v jednotlivých členských státech liší – některé již mají akreditační systémy spolehlivě zavedeny, nebo je zavádějí, jiné zatím nikoli a to bez ohledu na to, zda jde o staré či nové členské státy. Ty nemocnice, které soutěží v kvalitě, bezpochyby uspějí i na vnitřním trhu zdravotnických služeb EU. I když se jednotlivé systémy vzájemně liší, v obecných principech jsou si podobné, podobná jsou i možná řešení – tedy kontrola nákladů, kontrola kvality a bezpečí zdravotní péče i sociálních služeb s respektováním změn v okolním světě. A stejně obecně je třeba pohlížet i na problém stárnutí Evropy – nedávné rozšíření Unie je příležitostí, jak ho společně řešit a znásobit síly při reformě zdravotní a sociální péče.

Chci být informován o aktualitách - RSS
Webhosting a SEO pro server www.roithova.cz zajištuje Rozhled