Zlepšují |
20812 |
Zhoršují |
18762 |
Nepozoruji žádnou změnu |
12012 |
Zpráva o současném kubánském zdravotnictví, únor 2007 | |
[ 5. března 2007 | Autor: MUDr. Jan Trachta, Pablo Chacon ] | |
V prosinci 1956 se na východě Kuby na úpatí pohoří Sierra Maestra vylodila z legendární jachty Granma skupina 80 mladých bojovníků (tzv. „barbudos“ - vousáči) vycvičených v Mexiku pod vedením Fidela Castra pro partyzánskou válku. Do bezpečí hor se jich dostalo necelých 20, mezi nimi Castro spolu s Ernestem Che Guevarou a Camillem Cienfuegosem. Dokázali mistrně využít sílící nechuti obyvatel k proamerickému Batistově režimu a během dvou let ovládli celý ostrov. 31. prosince 1958 Fulgencio Batista abdikoval a odletěl z Kuby.(1) Castrův režim trvá bez obměny již téměř 50 let.
Současný režim poskytuje veřejnosti zkreslené informace o stavu země. Jedním z opakovaných mýtů je, že Kuba byla v padesátých letech sociálně a ekonomicky zaostalá. Ve skutečnosti patřila Kuba v roce 1958 mezi nejrozvinutější země Latinské Ameriky a v některých oblastech splňovala i standart zemí západní Evropy nebo USA. Bylo to i zdravotnictví a školství, které revoluční vláda převzala a snažila se udržet na relativně vysoké úrovni, ovšem za vysokou cenu poklesu celkové prosperity společnosti. Díky přetrvávajícímu neefektivnímu centrálnímu plánování a značným výdajům na udržení režimu (úředníci, policie, armáda, propaganda) má dnes většina Kubánců velmi omezený přístup k základním potravinám, elektřině, vodě a běžnému spotřebnímu zboží, jehož dostupnost v ostatních zemích Latinské Ameriky za poslední desetiletí naopak výrazně vzrostla.(2) Jak se podílí na tomto stavu ekonomické embargo USA viz 2. kapitola.
Co se samotného zdravotnictví týká, nelze upřít Castrově vládě snahu rozšířit ihned po nástupu k moci zdravotnickou péči na venkov a do špatně přístupných oblastí ostrova, kde byla minimální. Za Batisty byla soustředěna hlavně ve městech. Ovšem jakkoliv byl stav zdravotnictví dobrý do počátku 90tých let, jisté je, že po rozpadu SSSR se během tzv. Zvláštního období výrazně zhoršil a takto více méně přetrvává.
Zvláštní období („Período especial“) vyhlásil Castro v televizi počátkem r. 1991, kdy zcela ustaly pravidelné dodávky ropy z bývalého Sovětského svazu. Tato zhruba pětiletá ekonomická krize změnila podstatně fungování celé kubánské společnosti, včetně zdravotnictví. Během roku 1991 se spolu s průmyslem prakticky zhroutilo modernizované, na pohonných hmotách a umělých hnojivech závislé zemědělství, městská hromadná, státní a osobní doprava, lidé začali improvizovat v kuchyních tak, aby nahradili základní potraviny. K většímu hladovění obyvatel kupodivu asi nedocházelo. Rozkvetl černý trh, objevili se znovu koňské potahy a Kubánci si rychle osvojili netradiční způsoby obživy jako například permakulturu – jakési ekologické „zahrádkaření“, importované Australany a později vychvalované ekologickými aktivisty z rozvinutých zemí. Castro byl nucen povolit drobné pouliční podnikání a otevřít Kubu turistickému světu, který je doteď hlavním ekonomickým zdrojem státu („zdravotnický turismus“ - viz 3. kapitola). Ovšem ne všichni Kubánci byli ochotni přijmout takto tvrdé podmínky přežívání - vzedmula se vlna „vorařů“ („bolseros“), ilegálních emigrantů snažících se na podomácku vyrobených plavidlech doplout na Floridu. Státní kolaps byl definitivně zažehnán, když Castro navázal spolupráci s Hugo Chávezem, který byl zvolen venezuelským prezidentem r. 1998 a na Kubu dodnes posílá 90 tisíc barelů ropy denně. Životní úroveň Kubánců ovšem zůstává hluboko pod úrovní před rokem 1991.
2. Embargo („el bloqueo“) a jeho vliv na zdravotnictví
Obchodní a finanční embargo uvalily Spojené státy na Kubu 7. února 1962. Jeho zrušení je podmíněno demokratickými změnami kubánského režimu. Prezident Clinton ho r. 1992 stvrdil uzákoněním pod názvem The Cuban Democracy Act („Kubánský demokratický zákon“) s možností penalizace za jeho porušení (až 10 let vězení, 1 milion dolarů pokuty pro obchodní společnosti nebo 250 tisíc dolarů pro osoby). R. 1996 kongres USA schválil dodatek - tzv. Helms-Burtonův zákon, který zakazuje investice a obchody s Kubou nejen americkým, ale všem cizím firmám a při porušení tohoto zákona je jim následně znemožněno obchodování se Spojenými státy. Původně platilo embargo i pro potraviny a léky*, ale ty byly pod tlakem celosvětové kritiky, amerických farmářů a obchodníků s potravinami z embarga vyjmuty v říjnu 2000.(6)
Embargo je kritizováno mimo jiné proto, že nevede k očekávaným demokratickým změnám a naopak umožňuje kubánské vládě, aby jakékoliv svoje neúspěchy na embargo sváděla. Dále, že zhoršuje materiální strádání Kubánců a má negativní dopad na kvalitu péče ve zdravotnictví. Uváděné dopady embarga na zdravotnictví se týkají primárně především horší dostupnosti léků, zdravotnického materiálu a techniky, sekundárně pak větší morbidity a malnutrice obyvatel v důsledku zhoršení celkové ekonomické situace. Je třeba ovšem dodat, že zároveň s posílením embarga stojí v Kubánském demokratickém zákoně výzva americké vlády k humanitární pomoci kubánskému obyvatelstvu, zahrnující léky, potraviny a oblečení. Dle CANF („Cuban American National Foundation“ - největší kubánská exilová organizace) povolila vláda USA v letech 1991 až 95 vývoz a distribuci humanitární pomoci po celém ostrově v celkové hodnotě 150 milionů dolarů. Dalším zdrojem jinak nedostatkových léků jsou rodinní příslušníci v exilu zasílající pravidelně svým rodinám balíčky v hodnotě několika milionů dolarů ročně.(11)
V r. 1997 vznikla 300 stránková Zpráva o dopadu embarga USA na zdraví kubánských obyvatel, kterou vypracovala asociace AAWH („American Association for World Health“). Pracovala na ní skupina devíti odborníků po 12 měsíců v období r. 1995 a 1996 a vycházela z návštěvy 46 zdravotnických zařízení a 160 rozhovorů se zaměstnanci zdravotnictví. Za hlavní problémy plynoucí přímo či nepřímo z embarga označili:
1. malnutrici - zákaz dovozu potravin způsobil například plošný pokles porodní váhy novorozenců, přispěl ke vzniku desítek tisíc neuropatií v letech 93 a 94; odhadovaný denní kalorický příjem klesnul mezi rokem 89 a 93 o 33%
2. kvalitu vody - není dostatek derivátů chloru k desinfekci vody, které vláda nemůže importovat a není schopná vyrobit; vodovodní potrubí, pumpy a čističky jsou zastaralé, v havarijním stavu a americké výroby, takže vláda nemůže kupovat potřebné náhradní díly; důsledkem je, že 8,5% populace nemá přístup k pitné vodě vůbec, zbytek konzumuje vodu často závadnou, vedoucí mimo jiné k tomu, že průjmovitá onemocnění jsou druhým nejčastějším důvodem návštěvy lékaře; mortalita dětí na tyfus, dyzentérii a hepatitidy stoupla od r. 91 do r. 95 třikrát
3. dostupnost léků a zdravotnické techniky - přímým nebo nepřímým vlivem embarga klesl počet dostupných léků na trhu z 1297 roku 1991 na 889 roku 1995, chybí i základní léky - většina antibiotik (ATB třetí generace jsou zcela nedostupná), aspirin a nesteroidní antirevmatika, moderní cytostatika, antiemetika (pacienti po radio a chemoterapii zvrací celé dny), ventilátory a monitory na novorozeneckých odděleních jsou většinou rozbité, protože chybí náhradní díly z USA**, na pediatriích se napichují dětské žíly kanylami pro dospělé; mamografický screening se rozpadl pro nedostatek filmů, vývojky a náhradních dílů mamografů atd.; počet chirurgických operací klesl z 885790 v roce 1991 na 536547 v roce 1995, tzn. o 40%, v důsledku nedostatku anestetik, rukavic, šití, speciálních katetrů a dalšího materiálu, peroperační biopsie si musí často rodiny pacientů převážet sami přes celou Havanu do funkčních patologických laboratoří apod.
4. lékařské informace - zde cituji raději doslova: „Ačkoliv byly informační materiály z embarga vyjmuty již roku 1988, dospěla AAWH studie k tomu, že v praxi se dostane na Kubu a z Kuby minimum informací v důsledku cestovních omezeních, měnových předpisů a obtíží lodní dopravy. Ve výsledku vědci a občané obou zemí trpí značnými osobními a profesními ztrátami.“***(8,9)
Závěry této zprávy byly v následujících letech opakovaně ověřovány osobními návštěvami jednotlivců nebo skupinek pozorovatelů, většinou z řad lékařů.(9) V článcích publikovaných na základě těchto cest jsou opakovaně potvrzována a rozšiřována fakta, popisující zoufalý stav kubánského zdravotnictví, ale velká část těchto pozorovatelů zpochybňuje míru vlivu samotného embarga. Například manželka jednoho německého diplomata Patricia Linderman, která žila několik let v Santiagu a v Havaně v přetištěném rozhovoru říká: „Zpráva AAWH zdůrazňuje pokles ukazatelů zdraví a výživy mezi lety 1990 a 1995. Tento pokles souvisí s embargem samotným velmi málo, ale velmi mnoho se ztrátou sovětské podpory, která udržovala kubánskou ekonomiku uměle nad hladinou. Sama zpráva říká: ‚Po roce 1989 ztratila Kuba ročně 4 až 6 miliard dolarů, které získávala výměnným obchodem a přímou podporou. Náhle, téměř přes noc, vyžadoval všechen import tvrdou měnu a v období dvou let se ekonomika smrštila o 35%.‘ “(10)
Kubánští lékaři, kteří uprchli z Kuby do USA bývají výrazně radikálnější v odsouzení kubánského režimu. CANF cituje reakci skupiny takových lékařů: „Můžeme kategoricky a zodpovědně prohlásit, že nedostatečná zdravotní péče našeho národa je výsledkem nefunkčního a nehumánního ekonomického a politického systému, a že tato situace je nadále zhoršována využíváním omezených zdrojů tak, aby byly naplňovány potřeby režimní elity a pacientů ze zahraničí, platících ve valutách.“(11)
*Pozn.: CANF tvrdí, že ve skutečnosti uzákoněná podoba embarga z r. 1992 dovolovala vývoz léků a zdravotnického materiálu na Kubu při zažádání o licenci. Podmínkou udělení licence bylo zajištění sledování celého obchodního řetězce nezávislými nevládními nebo mezinárodními organizacemi, aby měla vláda USA jistotu, že léky a zdravotnický materiál nebudou zneužity kubánskou armádou, využity k výrobě biotechnologických produktů nebo reexportovány. (Odpůrci embarga tuto podmínku považují za natolik obtížně splnitelnou, že vývoz na Kubu de facto znemožňovala.) Od r. 1992 bylo 36 licencí skutečně uděleno. Navíc, tvrdí CANF, může kubánská vláda nakupovat většinu léků a zdravotnického materiálu z jiných zemí než USA, přičemž náklady na nákup stoupnou pouze o 2 až 3% v důsledku větší ceny lodní dopravy. (Odpůrci v této souvislosti připomínají šesti měsíční zákaz kotvení u břehů USA, platící pro všechny obchodní lodě, které přistanou na Kubě.)(11)***Komentář: Pro člověka, který zažil komunistickou cenzuru, bezdůvodné a trvalé sledování tajnou policií a zákaz cestování, nezní tento bod jako důsledek embarga příliš přesvědčivě
3. Zdravotnický systém - ústava, organizace péče, lékaři a sestryV článku 50 kubánské ústavy (poslední verze revidovaná r. 1976) stojí: „Každý má právo na ochranu zdraví a zdravotnickou péči. Stát toto právo garantuje poskytováním bezplatné lékařské a nemocniční péče, která je zprostředkována sítí zdravotnické služby na venkově, poliklinikami, nemocnicemi a specializovanými léčebnými centry, dále poskytováním bezplatné stomatologické péče a prosazováním zdravotnické osvěty, zdravotnického vzdělávání, pravidelných lékařských prohlídek, všeobecného očkování a dalších kroků vedoucích k prevenci šíření nemocí. Každý občan se na tomto programu podílí skrze sociální a masové organizace.“(5)
Jednou z vychvalovaných předností kubánského zdravotnictví je dobře organizovaná primární péče, zajišťovaná rodinnými lékaři ve státem postavených unifikovaných venkovských a maloměstských ambulancích. „Program rodinných lékařů“ vznikl v Havaně r. 1984, dnes je podle oficiálních statistik 30 tisíc rodinných lékařů na 11 milionů Kubánců, tzn. jeden na 370 obyvatel.* Podle dvou amerických rodinných lékařů, kteří na Kubě na jaře 2001 tuto péči osobně ověřovali, má taková ambulance obvykle čtyři místnosti – veranda sloužící jako čekárna, přijímací místnost, kde pracuje sestra, ordinace lékaře a v horním patře má lékař byt. Vzhledem k všeobecnému nedostatku solidního bydlení má být tato možnost bydlení lákadlem pro výběr kariéry rodinného lékaře. Typický pracovní den dvoučlenného týmu lékař – sestra sestává z dopoledních ordinačních hodin a pravidelných odpoledních návštěv u pacientů doma. Pravidelné vyšetření diabetika, například, je naplánováno jednou za 6 týdnů s tím, že každá druhá návštěva je u něho doma.(14)
Další údajnou kubánskou vymožeností jsou „mateřské domy“, koncipované jako obytná zařízení se zdravotnickou obsluhou, kam se ženy odebírají přibližně ve 37. týdnu těhotenství, aby zde vyčkaly na porod v přítomnosti dalších těhotných žen a bez starostí o provoz své domácnosti. Po porodu, který se v 99% případů uskuteční v nemocnici, se obvykle první poporodní den vrací domů, kde jsou následujících 10 dní navštěvovány rodinným lékařem a jeho sestrou každodenně, později jednou měsíčně.(14)
Sekundární péče probíhá na poliklinikách v odborných ordinacích pediatrických, porodnických, chirurgických aj., lékaři, kteří zde pracují mají obvykle částečný úvazek i v jedné ze 14 okresních nemocnic. Terciární péče pak spadá do kompetence tří krajských nemocnic – na východě, ve střední části ostrova a na západě – a specializovaných nemocnic v Havaně.(14)
Uvádí se, že zdravotní péče je v nemocnicích bezplatná a všem bez rozdílu dostupná. Toto tvrzení je snadno zpochybnitelné a navíc je za daných ekonomických, společenských a politických okolností diskutabilní především kvalita této péče.
Plat lékaře je v zásadě bez ohledu na počet odsloužených let, specializaci nebo produktivitu práce mezi 450 a 550 pesos, tzn. 20 a 25 USD (či pesos convertibles) měsíčně, platy sester ještě nižší. Všechny noční a víkendové služby vykonávají lékaři bezplatně. Plat pokrývá pouze základní životní potřeby. Lékaři si stěžují na řadu dalších věcí jako je velmi nekvalitní jídlo v závodních jídelnách, problematická doprava (málokdo vlastní vůz, městská hromadná doprava je v Havaně přetížená a nepravidelná, v jiných městech není vůbec zavedená) nebo velice omezené možnosti vzdělávání, což vyplývá ze zákazu pracovních cest do zahraničí a faktického znemožnění přístupu na internet.** „Lékaři a sestry postrádají svobodu, podněty k práci a motivaci do budoucna, jsou plní únavy, nechuti, materiální nejistoty, zklamání, postrádají tvůrčí energii.“(17)
V nemocnicích chybí základní zaopatření pacientů. K hospitalizaci si musí nosit vlastní mýdlo, mycí prostředky, povlečení na postel, ručníky a velmi často i jídlo nebo třeba náhradní žárovky, nechtějí-li být večer potmě. Poněkud komicky pak může vypadat zákaz vedení nemocnice zmiňovat před pacienty jakékoliv nedostatky ve vybavení nebo organizaci pod hrozbou trestu ze strany nemocniční administrativy. Nejhorší je ale všeobecný nedostatek léků jak v nemocnicích, tak v lékárnách, takže si je pacienti musí kupovat na černém trhu, někdy prošlé nebo padělané, často předražené. Místo potřebných léků jsou lékárny naplněné mnoha přírodními přípravky kubánské výroby. (12)
Velmi odlišná je ale situace v nemocnicích jako La clínica del MINIT (Ministerio del Interior), CIMEQ (Centro de Investigaciones Médico Quirúrgicas), Centro del Retinosis Pigmentaria, nemocnice Hermano Ameijeiras, La Pradera, Topes de Collantes, Clínica Internacionál „Cira García“ nebo některých odděleních nemocnice Frank País. Tyto zařízení jsou určena ve valutách platícím turistům a rodinám režimních funkcionářů, kteří tu mají péči bezplatně. K nalákání „zdravotních turistů“ ze zahraničí existují v různých zemích i zvláštní agentury, nabízející například některé operační výkony na Kubě za 10 až 20% ceny, kterou by cizinci zaplatili ve své zemi.(16) Mezi často inzerované výkony patří například léčba Parkinsonovy nemoci a retinitis pigmentosa, operace plastické chirurgie a ortopedické zákroky, ale i transplantace ledvin.
K vládou nabízeným službám poznamenává Dr. Hilda Molina: „Vládou vytvořený a živený mýtus, že je Kuba na světové zdravotnické špičce, přitahuje zoufalé pacienty z celého světa, kterým kubánské nemocnice ve skutečnosti nejsou s to pomoci. Inzerují léčbu a výkony, na jejichž realizaci nemají dostatečné zdroje a navíc nejsou schopny zajistit větší kvalitu péče, než by se pacientům dostala v jejich vlastní zemi. Ve výsledku jsou pacienti neadekvátně nebo lživě informováni o svém stavu a jsou jim doporučovány další vyšetření nebo procedury, které ve skutečnosti nepotřebují.“(16)
Lékařské prostředí je podle Dr. Hildy Moliny výrazně zpolitizované a ve všech drobných aspektech státem kontrolované. „Nemocnice mají příkazy předepsat měsíčně určitý počet léků, vyráběných kubánskými státními firmami, ačkoli nejsou pacientovi třeba. Ředitelé nemocnic by museli nepříjemně vysvětlovat, proč nedosáhli ve spotřebě předepsaných kvót.“ „Všechny zlé následky pramení z neetické záměny neopakovatelného osobního vztahu lékař-pacient za neosobní vztah stát-pacient,“ píše Dr. Molina ve svém článku Cuban Medicine Today.(17,16)
Podle dostupných informací z kritických zdrojů, které lze považovat za vyvážené či zasvěcené, lze shrnout, že dnešní vybavení a zásobování nemocnic okresního a krajského typu je v katastrofálním stavu, a že v důsledku neustálého stresu z ekonomicky limitovaných možností diagnostiky a léčby, v důsledku ztráty motivace personálu, na který je vyvíjen nenápadný každodenní politický tlak ze strany vedení nemocnic, díky rozvinutému černému trhu s léky a nemocničními službami a díky silné protekci turistů a příslušníků komunistické strany, ošetřovaných ve zvláštních zařízeních, kvalita zdravotní péče po celém ostrově stále klesá.
*Pozn.: Mnoho Američanů a Britů, zejména novináři, vzhlíží k tomuto číslu se zatajeným dechem. V The Guardians z 2. října 2000 se v článku nazvaném „Kubánci sdělují NHS (britský zdravotnický systém) své tajemství 7mi librového zdravotnictví“ píše: „ ...nejenom, že zdravotní péče na Kubě stojí 7 liber ročně na hlavu oproti 750 librám ve Velké Británii…“, ale „ …Kubánci mají rodinného lékaře na 500 obyvatel, zatímco Britové na 1800 až 2000 obyvatel!“(15) O důvěryhodnosti kubánských statistik viz dále.**Pozn.: V práci mohou lékaři většinou využívat pouze elektronickou poštu a státem kontrolované a cenzurované webové stránky. Do internetových kaváren a hotelů není Kubánců, včetně lékařů, vstup dovolen.
4. Čísla a statistické údaje, zhraniční miseZa směrodatné ukazatele úrovně zdravotnictví jsou běžně brány novorozenecká úmrtnost, střední délka života a počet lékařů na počet obyvatel. Toto jsou oficiální údaje, které se z různých zdrojů příliš neliší:
RankNa to s jakými ekonomickými obtížemi se celá kubánská společnost potýká jsou uvedená čísla velmi příznivá. Kritické hlasy k jejich validitě poznamenávají následující.
Novorozenecká úmrtnost 6 až 7 promile je vládou udržována téměř za každou cenu, těhotným ženám je věnována velká pozornost, na ultrazvuk jsou zvány jednou za měsíc a při zachycení všech menších vrozených vad je ženám doporučována interrupce. Podle údajů Pan American Health Organization z r. 1998 měla Kuba 70 potratů na 100 porodů oproti 34 potratů na 100 porodů ve Spojených státech ve stejném roce.(18)
Střední délka života byla jedna z největších na světě i v předrevoluční Kubě.
Celkový počet kubánských lékařů se odhaduje kolem 70 tisíc. Statisticky je to v 11 milionové populaci jeden lékař na 160 pacientů, nesrovnatelně lepší číslo než 1:600 ve Velké Británii. Skutečnost je ovšem taková, že v současné době je na zahraničních misích, které Castro organizuje především v Africe a Jižní Americe, kolem 30 tisíc lékařů (15 tis. ve Venezuele). Několik tisíc jich pracuje na úřednických a manažerských místech ve zdravotnictví a nebo ve zcela jiných zaměstnáních, která jim umožňují vydělávat více peněz. Výsledkem je zhruba polovina udávaného počtu lékařů, kteří opravdu praktikují medicínu na ostrově a lékaři v nemocnicích si stěžují na nedostatek svých kolegů.
Dr. Molina píše: „Zdravotnické statistiky jsou kontrolovány politicky, nikoliv nezávislými odborníky. S ukazateli zdraví se manipuluje podle politicko-ideologických zájmů, aby nakonec byli využity k propagandistickým účelům.“(17)*
*Pozn.: Kofi Annan prohlásil roku 2000, že „Kubě by mohly závidět mnohé jiné státy,“ a dále „Kuba je příkladem toho, čeho může národ dosáhnout se svými omezenými zdroji, jestliže zaměří svoji pozornost na správné priority - zdravotnictví, vzdělání a gramotnost.“ (4)
Komentář na závěr:Je třeba rozlišovat dvě etapy Castrova režimu - období do roku 1991 a období po roce 1991 začínající ekonomickou krizí „Zvláštního období“, ze které se kubánská společnost není schopna dodnes vymanit.
Před rokem 1991 se díky mohutné podpoře SSSR podařilo Castrově režimu (někdy sociálně inženýrskou metodou pokus - omyl za současného likvidování jakékoliv kritiky) dosáhnout zajímavých úspěchů, zejména v oblasti školství a zdravotnictví, kde vláda uskutečnila efektivně mnohé celosvětové projekty WHO jako např. plošné očkování, dokázala vyrobit některé vakcíny a HIV antivirotika, které exportovala za velmi solidární ceny. Je to de facto uzavřená kapitola dějin, která bude pro další generace z různých důvodů přitažlivá, pro historiky, politology a sociology zajímavým námětem k přemýšlení.
Po roce 1991 společnost ekonomicky a občansky skomírá, úspěchy jsou již více proklamovány, než skutečně dosahovány, země se nikam nevyvíjí. V každé jiné, jen trochu svobodnější zemi by bylo setrvávání takového stavu společnosti a takové vlády nadále neudržitelné.
Tento zlom ilustruje velmi dobře Castrův přístup k zdravotnictví. Začal prohlášením po nástupu k moci, že se Kuba pod jeho vedením stane „lékařskou mocností světa“, a že jeho cílem je zajistit každému Kubánci kvalitní bezplatnou zdravotnickou péči, o což asi opravdu usiloval. Ještě v r. 1989 tvrdil Dr. Hildě Molině, že je „nemilosrdně proti jakémukoliv placení za lékařské služby.“(16) Poté ovšem kubánské úřady začaly s tichým požehnáním svého vůdce dělat všechno pro to, aby část zdravotnického systému proměnili v maximálně výdělečný podnik.
Zdá se, že Castro, velký ideový vůdce a renovátor, věří a chce věřit, všem okolnostem a fiaskům navzdory, ve vítězství socialistické revoluce a pohlcen mocí vyhledává a proklamuje hlasitě sebemenší úspěchy svého tažení dějinami, na což již minimálně 15 let doplácí 11 milionů Kubánců den co den.
Odkazy a citace: