Zlepšují |
20821 |
Zhoršují |
18771 |
Nepozoruji žádnou změnu |
12018 |
Pomozte kubánskému zdravotnictví! | |
Fidel Castro vládne na svém ostrově již téměř 50 let a zdá se, že nezničitelný Comandante ignoruje s železnou vůlí nejen jakoukoliv kritiku na svou adresu, ale i těžké zdravotní problémy a svůj pokročilý věk. Po nástupu k moci roku 1959 mimo jiné prohlásil, že chce, aby se Kuba stala lékařskou mocností světa a dodnes tvrdí, že kubánské zdravotnictví je jedním z největších úspěchů kubánského komunismu. Jak dopadlo jeho dávné předsevzetí? | |
[ 27. dubna 2007 | Autor: MUDr. Jan Trachta ] | |
Podle oficiálních tvrzení a statistik má dnes Kuba novorozeneckou úmrtnost 6 promile - jednu z nejlepších na světě, střední délku života 77 let a 70 tisíc lékařů. Nezištně organizuje rozsáhlý program operací šedého zákalu, za symbolické ceny léčí cizince z Evropy a Spojených států, stovkám studentů z celé Jižní Ameriky poskytuje vzdělání na svých lékařských fakultách zadarmo a vůbec - Kubánci mají dobrou, všude dostupnou a bezplatnou lékařskou péči. Ano, problémy jsou, ale ve srovnání s úspěchy kubánského zdravotnictví, musíte uznat, celkem zanedbatelné. Nejedno naše srdce unavené z nekonečného handrkování o zdravotnické reformy a z dokola omílaného nedostatku peněz, jásá - vida, alespoň někde to jde! Toto nadšení podporují delší dobu i mnozí západní politici a novináři. Kofi Annan prohlásil roku 2000: „Kubě by mohly mnohé jiné státy závidět. Je příkladem toho, čeho může národ dosáhnout se svými omezenými zdroji, jestliže zaměří svoji pozornost na správné priority - zdravotnictví, gramotnost a vzdělání.“
Bohužel. Kdo nezažil komunismus, neuvěří. Se statistickými čísly se dají dělat divy - plány se neplní na sto, ale na sto dvacet procent, i kdyby na chleba nebylo. Situace ve zdravotnictví na Kubě je podle všeho velmi odlišná, než tvrdí tamní vláda. Jaká je opravdu, se lze dozvědět jen pomalu a obtížně. Nejsou povoleny jakékoliv nezávislé organizace, které by vládní statistiky ověřily, v oficiálním tisku, jak odborném, tak veřejném, neexistuje možnost napsat jakoukoliv smysluplnou kritiku. Nezbývá než čerpat informace od jednotlivých nezávislých lékařů z opozice, kteří se s trochou štěstí dostanou k tomu, aby publikovaly své články na internetu. Nebo je osobně navštívit na Kubě.
Nedávno byla takto na Kubě i europoslankyně Zuzana Roithová, která je v Evropském parlamentu členem Smíšeného parlamentního shromáždění ACP-EU (Afrika, Karibik, Pacifik) a cíleně se problematice kubánského zdravotnictví věnuje. „Nezávislí lékaři, se kterými jsem se setkala, se shodnou na tom, že zdravotnická péče na Kubě posledních patnáct let výrazně upadá. Ve zdravotnictví chybí prostředky na opravu nemocnic, přístrojů, nákup léků nebo platy lékařů a sester. Celou situaci považují za kritickou a v podmínkách Castrova totalitního režimu nezměnitelnou,“ tvrdí paní doktorka Roithová.
Lékaři a novináři z řad opozice kritizují, že Castro přeměnil část zdravotnictví, určenou výhradně cizincům platícím v tvrdé měně, na výdělečný podnik poskytující nadstandardní služby, zatímco běžným Kubáncům se nedostává základní péče. Podobných privilegií jako cizinci se ve specializovaných centrech a luxusních nemocnicích v Havaně těší i režimní a armádní funkcionáři a jejich rodiny. Potupná diskriminace Kubánců ve vlastní zemi se ovšem netýká jen zdravotnictví. Mnoho hotelů, pláží nebo celých rekreačních oblastí je pro ně zkrátka uzavřeno a je na každém, aby se s hořkou pilulkou zákazu vstupu vyrovnal v tichosti a po svém.
Podle Castrovy oficiální verze pracuje momentálně v duchu nezištné bratrské pomoci v zahraničí na dvou a víceletých mezinárodních misích kolem 30 tisíc kubánských lékařů. Vydělají si tak za měsíc ne obvyklých dvacet, ale padesát dolarů. Nikdo už nahlas nemluví otom, že kubánská vláda za ně dostane, opět v tvrdé měně, výrazně více, a že tyto lékaře doma jejich kolegové v předimenzované síti zdravotnických institucí postrádají.
Dalším oblíbeným tvrzením kubánské vlády je, že novorozenecká úmrtnost na Kubě je lepší než ve Spojených státech. Opět se nemluví o tom, za jakou cenu. Těhotným ženám je navrhována interrupce kdykoliv by se po porodu mohly vyskytnou zdravotní komplikace jejich dětí, takže potratovost je ve srovnání se Spojenými státy dvojnásobná. První rok života jsou děti bedlivě sledovány na pravidelných kontrolách, ale v momentě, kdy se přehoupnou přes první narozeniny, péče státu rázem končí. Výsledkem je trojnásobná úmrtnost mezi prvním a třetím rokem, než je v rozvinutých zemích obvyklé.
K předním kritikům Castrova režimu patří bývalá lékařka se specializací z neurochirurgie, doktorka Hilda Molina. Tato čtyřiašedesátiletá drobná žena byla svého času vědeckou kubánskou a mezinárodní hvězdou. Založila v Havaně mezinárodní centrum pro léčbu neurologických a neurochirurgických onemocnění („CIREN“), byla poslankyní kubánského parlamentu a často se osobně scházela s Castrem. V roce 1994 se na protest proti diskriminaci Kubánců ve vlastní zemi a kvůli politickému nátlaku, aby se účastnila ilegálního získávání embryonálních tkání pro vědecké účely, vzdala všech funkcí, odevzdala řády a vyznamenání a ocitla se v izolaci havanského bytu pod šikanou tajné policie.
Hilda Molina v jednom z rozhovorů říká: „Názor většiny obyvatelů Kuby na zdravotnický systém je negativní. Přes toto pevné přesvědčení lidé svůj nesouhlas najevo nedávají a veřejně neprotestují, protože kubánský lid vyrostl a žije ve strachu. Pro mnohé je bezplatné zdravotnictví pouhým mýtem. Mýtem, který vytvořil režim a stále ho přiživuje. Průměrný kubánský občan dobře ví, že v naší zemi existuje zdravotnický systém, který je v žalostném stavu a prorostlý korupcí.“
S roční podporou kolem 5 miliard dolarů ve zboží a ropě, která na Kubu proudila ze SSSR to šlo až do roku 1990 celkem dobře. Pak byl Castro nucen vyhlásit tzv. Zvláštní období, kdy se země ekonomicky téměř zhroutila. Kromě nedostatku jídla se objevil i nedostatek léků, zdravotnického materiálu, techniky a náhradních dílů. Z těžké ekonomické situace se Kuba dodnes nevymanila a zdravotnická péče se na úroveň před rokem 1990 již nevrátila. Zato zesílila propaganda a politický tlak nejen na zaměstnance ve zdravotnictví, ale na všechny obyvatele a ve všech sférách každodenního života.