Stránky prezidentské kampaně:

Nemocniční budova vypadá z venku celkem vlídně. Betonová, vkusně navržená šesti patrová budova natřená tyrkysovou barvou, na první pohled trochu chátrající. Uvnitř je to horší. Na chodbách panuje ponuré přítmí, na stěnách bijí do očí mapy chybějící flekaté omítky, ze zdí koukají kabely, rámy oken jsou rezivé a sem tam chybí okenní tabulka. Za vchodem se ptám po doktoru Eglisovi, šestice apatických sekretářek rychle ožívá, začíná mezi sebou žertovat a jedna z nich kamsi telefonuje. Světlovlasých turistů do téhle nemocnice asi mnoho nepřijde.
Můj průvodce, doktor Eglis, je břišní chirurg. Vede mě labyrintem chodeb do prvního poschodí, cestou mi za halasného zdravení sester a dalších lékařů vykládá, že má tato nemocnice osm chirurgů, kteří dělají většinu základní operativy (tak jako naše okresní nemocnice). Mluví rozverně a v dobré náladě mě na oddělení představuje primáři. Usměvavý, uhlazený Kubánec mi hned otcovsky omluvným tónem vysvětluje, že je třeba nejprve zajít za panem ředitelem, který mou návštěvu musí schválit. Sestupujeme tedy zpět do přízemí a procházíme silným pachem prádelny a jídelny, ze kterého se rozmazlenému evropskému žaludku nedělá dobře. Atmosféra je jednoznačně skličující. Na první pohled tady všude chybí peníze, alespoň na základní opravy, a zatím mám dojem, že jsem v chudé státní nemocnici někde na indickém venkově.
Podmračený ředitel mi zakazuje vstup na sály, vysvětluje primáři, kam mě všude může vzít (kromě oddělení vlastně nikam) a zakazuje jakékoli focení a natáčení. To je zklamání, které čtu i ve výrazu doktora Eglise. Nicméně čekat se to dalo - jsme na Kubě. Absolvujeme tedy s primářem vizitu na oddělení, kde mi krátce referuje o každém pacientovi. Pokoje jsou opět v mizerném stavu a kromě drátěných postelí tu chybí jakýkoli nábytek. Trochu překvapeně pozoruji dva pacienty čekající na operaci, kteří sedí na nepovlečeném molitanu. Toalety a koupelna jsou v mizerném stavu.
Cestou na sály ještě míjíme ambulance. Zejí prázdnotou, kterou podtrhuje oprýskaný dřevěný nábytek, prosklené lékárny připomínají svým sortimentem kubánské státní obchody – poloprázdno. Při tom pohledu se znovu vyptávám na dostupnost léků. „Kuba vyváží za solidární ceny do zemí Afriky a Jižní Ameriky drahé léky jako antivirotika na léčbu AIDS nebo některé vakcíny,“ říká pan primář. „Horší je, že tady mezitím chybí antibiotika, antihypertenziva, vitamíny nebo Ibuprofen. A bez lepších antibiotik se můžeme na pacienty s infekčními komplikacemi leda soucitně dívat...“. Ačkoli se v oficiálních prohlášeních svádí tato situace na americkou blokádu (která se ve skutečnosti na léky a potraviny nevztahuje) bude pravým důvodem to, že kubánská vláda zkrátka nemá nebo nechce uvolnit prostředky, aby léky na mezinárodním trhu nakoupila. Ale nejde jenom o léky. V lékárnách nejsou ani polštářkové náplasti, sterilní čtverce nebo obinadla a desinfekce na ošetření běžných poranění. Často jediná šance, jak se k takovým věcem dostat je na černém trhu a to za dolary.
Chirurgové, se kterými jsem mluvil měli o moderní medicíně přehled a byli velmi přátelští. Celkem se shodli na tom, že ve Spojených státech jsou sice peníze na všechno, ale nikdo tam nedělá medicínu s takovým nezištným nasazením jako oni. Otázkou ale je, do jaké míry je tato obětavost vynucená okolnostmi. Doktor Eglis mi dal konkrétní příklad: „Na celé Kubě se platy lékařů v zásadě neliší. Za základní pracovní dobu bereme bez rozdílu kolem 540 kubánských pesos měsíčně (cca 540 korun) a všechny víkendové a noční služby děláme zadarmo. Já tady i bydlím v nemocniční ubytovně a tak při těch sedmdesáti odpracovaných hodinách týdně kolikrát nevím, jestli už jsem „doma“ nebo pořád ještě v práci…“
Další mladší chirurg mu skáče do řeči: „ A to ty peníze, které dostáváme nestačí na krytí základních potřeb! Navíc tady už nikdo nevěří na možnost zlepšení, takže naše motivace dělat dobře je nulová. Nevím, jak bychom žili, kdyby moje rodina neměla podporu od bratrance ze Španělska a od některých dalších příbuzných, kteří si dokážou nějakou tou prací načerno přivydělat. Já na další shánění peněz čas nemám.“  Cítím narůstající hořkost, kterou znám dobře z našeho nemocničního prostředí. „A jak na nás soudruzi ještě šetří!“ dodává s pobaveným úsměvem další z lékařů. „Já dělám 15 let obličejovou chirurgii a před týdnem jsem byl na příslužbě na telefonu. Volali mi ve tři ráno, že přivezli pacienta po autonehodě. Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem zjistil, že pro mě z nemocnice poslali malou motorku místo auta, aby ušetřili. Já auto totiž nemám,“ a tichým spikleneckým hlasem dodává: „Zato pan ředitel má jednu Ladu, jeho náměstek má jednu Ladu, jeho sekretářka má jednu Ladu… a benzín se vždycky najde,“ kroutí dále hlavou. Na závěr debaty jsem dodal s úsměvem, že jejich měsíční plat odpovídá hodinovému platu lékaře v Norsku nebo Anglii. Trochu se divili.
Jeden lékař mezi nimi svým klidem a nadhledem vynikal - profesor Pun, kterého ostatní poslouchali s evidentním respektem. Rozvážný třiašedesátiletý muž s dobrým smyslem pro humor. První, co se mě s lišáckým zajiskřením v očích zeptal, bylo, jak se daří Václavu Havlovi. Ten nakonec poslal ostatní pracovat a mě vyzval na plechovku piva v jednom z pouličních stánků nedaleko nemocnice, kde bychom si mohli v klidu a beze strachu promluvit. Vyprávěl mi, že teprve na stará kolena pochopil, jak je důležitá svoboda a co všechno vlastně znamená. V Baracoy se ocitl za trest, protože jako mladý a vysoko postavený armádní chirurg odmítl odjet do války v Angole. Za to mu údajně sám Raúl Castro strhnul výložky z ramenou a  poslal ho daleko na východ Kuby, aby přišel k rozumu. Profesor Pun si tu našel ženu, zůstal a stal se nejdéle pracujícím lékařem v celé nemocnici – příští týden mu chystají oslavu třicátého roku ve službě.
Brzy jsme začali mluvit zcela otevřeně. Po druhém pivu se dostal do ráže a vysvětloval mi důrazně: „Nejen zdravotnictví, ale celý tenhle systém je totální fiasko, fiasko a donekonečna opakované lži.  Oficiálně nám tvrdí, že Kuba má jeden z nejlepších zdravotních systémů na světě -  všem přístupný a zadarmo. Ale zabývá se dál někdo tím, jaká je skutečná péče, která se běžným Kubáncům dostává? Ne. Jistě, pro turisty a cizince, kteří platí ve valutách existují v Havaně výborně vybavené nemocnice a ta nejlepší možná péče. Ale co si můžeme dovolit dělat tady pro naše lidi my?,“ ptal se s narůstajícím podrážděním. „A pak statistiky a výsledky. Nikdo neví, co je propaganda a co pravda. Castro se chlubí tím, že máme jeden z největších počtů lékařů na počet obyvatel. Nám ovšem třeba zrovna teď chybí na sálech anesteziologové, protože z dvanácti, které jsou u nás zaměstnaní, je šest někde na mezinárodních misích!“
Později mi po návratu do Havany potvrdil lékař Darsi Ferrer, který se problematice zdravotnictví cíleně věnuje a snaží se získat přes početné osobní kontakty neoficiální údaje: „Na Kubě je evidováno kolem 70 tisíc lékařů. To se zdá být hodně. Ovšem momentálně máme kolem 30 tisíc doktorů na zahraničních misích, kam se upisují minimálně na dva roky, dalších 4 až 5 tisíc pracuje v byrokratickém aparátu a několik tisíc se živí jinak, než svou profesí, protože si tak vydělají víc peněz. Zbývá tak kolem poloviny oficiálně udávaných lékařů pracujících na Kubě v oboru.“ Jako další příklad zkreslovaných nebo zamlčovaných informací mi vysvětluje případ doznívající epidemie virózy dengue. „To, že epidemie vypukla věděl každý. Vláda dokonce alespoň tady v Havaně začala na ulicích insekticidy vykuřovat komáry, kteří viry přenášejí. Nikdo ovšem netušil, protože to nikdy nebylo zveřejněno, kdy a kde epidemie vypukla, jakého je rozsahu a kolik má obětí. Jenom nemocnice se najednou naplnily na všech odděleních případy dengue a ředitelé bedlivě dohlíželi na dodržování lékařského tajemství.... Já sám vím bezpečně o několika desítkách dětí a starších lidí, kteří v důsledku dengue zemřeli. Nečetl jsem o nich ovšem nikde ani řádku.“
Dopátrat se pravdy je pro samotné kubánské lékaře velmi těžké, ještě hůř jsou na tom cizinci a zahraniční novináři. Opakovaně mi byla odmítnuta v Havaně prohlídka místních nemocnic, protože lékař, který by mě provedl, riskuje ze strany vedení velké potíže po mém odjezdu. Zákaz focení a natáčení platí, až na několik nemocnic zřízených pro turisty a dolarové plátce, všude. I tak jsem se ale na závěr své cesty dostal alespoň do jedné z nich – Hospital Miguel Enríquez – díky zmíněnému doktoru Darsi Ferrerovi. V této nemocnici probíhá vleklá rekonstrukce, ale vybavení oddělení a nebo emergency příjmu, kde pacienti čekají na ošetření na plechových stolech v holé místnosti, je téměř nulové. Celkový dojem z nemocnice opět neodpovídá pochvalným článkům a oficiálním prohlášením.  „Kubánci žijí ve dvojím světě - oficiálně hlásaném a skutečném, ve světě dvojí morálky, dvojí měny a ekonomiky a ve světě dvojí zdravotnické péče,“ vysvětluje mi Darsi Ferrer.
Kubánské zdravotnictví je dáváno mnoha zahraničními novináři a politiky za příklad vyspělým zemím. Některé úspěchy jako proočkovanost obyvatelstva, včetně vyrobení a rozšíření vakcíny proti meningitidě B nebo hepatitidě B, boj proti AIDS a export HIV antivirotik do rozvojových zemí, důmyslně oraganizované operace šedého zákalu pro obyvatele Latinské Ameriky („Operacion Milagro“) nebo poskytování bezplatného lékařského vzdělání studentům ze zahraničí, jsou těžko zpochybnitelné. Otázkou ale zůstává kvalita lékařské péče řadových Kubánců, která je nutně provázaná s ekonomickou situací země. A ta dnes nedovoluje zajistit ve většině nemocnic nejen moderní a drahou lékařskou technologii, ale i základní vybavení.