Uznávání kvalifikací |
|
Směrnice o uznávání kvalifikací je jedním z kroků k odstranění překážek na vnitřním trhu EU.
|
|
[ 11. května 2005 | Autor: Zuzana Roithová ] |
|
Odstranění překážek volného pohybu osob a služeb mezi členskými státy je jedním z hlavních cílů Společenství. V březnu 2000 přijala Evropská rada v Lisabonu „Strategii vnitřního trhu pro služby“ zaměřující se především na to, aby bylo volné poskytování služeb v rámci Společenství tak jednoduché jako v rámci jednotlivého členského státu.
Členské státy EU se snažily zřídit systém vzájemného uznávaní odborných kvalifikací během posledních čtyřiceti let bet většího úspěchu. V současnosti platí v EU jednotná pravidla na uznávání vzdělávání jen v osmi profesích – například lékaři, zdravotní sestry, právníci či architekti.
Směrnice o uznávání kvalifikací nahradí v současnosti 15 platných směrnic v této oblasti a vytváří zjednodušený a transparentní systém vzájemného uznávání odborných kvalifikací, který umožní aby se občan jednoho členského státu mohl ucházet o práci v jiném členském státě za stejných podmínek jaké mají občané tohoto „přijímajícího“ státu. Zjednodušení postupu by měl zabezpečit i jednotný výbor složený ze zástupců různých profesí, který se bude zaobírat uznáváním odborných kvalifikací.
Směrnice se týká všech profesí (cca 150) s výjimkou státní správy a notářů. Směrnice o uznávání kvalifikací zahrnuje definici „volných povolání“ a nadále zachovává tu část současné evropské legislativy, která automaticky uznává odbornou specializaci lékařů a zubařů v případě, že je stejná alespoň ve dvou z 25 členských státech. To je v protikladu s návrhem, který předložila Rada ministrů.
Pro jednotlivé profese se ve Směrnici uvádí minimální požadavky týkající se vzdělávání a délky minimální praxe v oboru. Evropský parlament rozhodl zvýšit počet referenčních úrovní ze čtyřech (navrhovaných Radou) na pět, což uvítaly především profesní komory. Tyto referenční úrovně odráží určitý stupeň vzdělání a pracovních zkušeností, které umožňují porovnání mezi úrovněmi kvalifikace v různých členských státech.
Já sama jsem předložila pozměňovací návrhy po konzultacích s Českou i Evropskou komorou veterinářů. Jejich cílem bylo zavést akreditace kvality škol. Zkušenosti ukazují, že v některých zemích EU, kde existuje větší množství veterinárních škol, není úroveň vzdělání, na některých z nich, srovnatelné s jinými školami, například s českými. V současné době je nutné splnění mezinárodních standardů, což není, podle Evropské federace veterinářů, dostatečné. Tyto pozměňovací návrhy se mi však nepodařilo prosadit.