Zlepšují |
20821 |
Zhoršují |
18771 |
Nepozoruji žádnou změnu |
12018 |
Na síti, nebo v síti? | |
Moderní společnost si svých dětí všímá. Toto „všímání“ a tato „modernost“ s sebou ale nese i negativní stránku věci. Legislativa se snaží nástrahám, které přináší rozvoj techniky a stírání hranic času a prostoru čelit. Ale v řadě ohledů nestačí bohužel reagovat dost rychle. Děti nechápou, co se kolem nich děje, nicméně jsou součástí soukolí, které jim přináší řadu výhod, ale i četná rizika. A na ty právě Zuzana Roithová, poslankyně Evropského parlamentu, upozorňuje: | |
[ 1. března 2009 | Autor: Zuzana Roithová ] | |
Virtuální realita
Jde především o internet, který se dá označit za „infotainmentovou“ síť, u jehož uživatelů nelze vždy přesně určit, kdo ji ještě tká a kdo už je v ní polapen. Virtuální prostředí je pro děti o to nebezpečnější, že si na něj na jedné straně těžko můžou sáhnout, jako na horká kamna a poučit se, ale současně za nimi může všude – zapnout počítač si mohou pod dekou stejně, jako jejich babičky baterku při čtení knížek. Dospělí mají jen velmi mlhavé poznatky o tom, kterými kanály jejich ratolesti brouzdají, alespoň podle policejních statistik: to, že téměř čtyřicet procent uživatelů internetu ve věku od třinácti do sedmnácti otevírá přílohy a stahuje soubory bez ohledu na přítomnost virů a že více než polovina vědomě vykonává činnost, jíž porušuje zákon, není přitom zdaleka tím největším rizikem.
Čtrnáct procent dětí (tedy každé sedmé!) se setkalo osobně s člověkem, kterého poznalo právě na internetu. Tuto skutečnost ale připouštějí pouhá čtyři procenta rodičů a jen nepatrná část z nich tuší, s kým jejich potomci na netu komunikují. V databázi Interpolu je přitom více než půl milionu snímků dívek a hochů zneužitých pro dětskou pornografii. Vyšetřovatelům se podařilo objevit a zachránit pouhých pět set, tedy každé tisící dítě, a počet těch, o nichž se ani nedozví, může být naopak mnohonásobně vyšší.
U televize jsme na tom lépe
Současná česká legislativa přesto nikterak neupravuje ochranu dětí při používání internetu. Zatímco při odvysílání nevhodného (v daném kontextu erotického či explicitně sexuálního) materiálu v nevhodný (zákonem stanovený) čas může Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělit zodpovědné stanici až desetimilionovou pokutu, zůstávají internetové sociální sítě bez právního omezení. Na těch nejpopulárnějších (například Facebook, MySpace či českém Líbímseti) dávají méně opatrné děti všanc svá osobní data, včetně fotografií, videí, telefonních čísel a adres bez ohledu na to, že tyto údaje mohou být zneužity. V lepším případě pro marketingové a reklamní účely, v horším těmi, kteří na podobných serverech figurují pod cizí identitou a se zlými úmysly.
Cybergrooming – slovo, které vyvolává strach
Chování uživatelů internetu, kteří v dětech vyvolávají falešnou důvěru a lákají je na osobní schůzku s cílem je psychicky manipulovat či pohlavně zneužít, má už i své jméno – cybergrooming. A vyšetřovatelé již popsali i nejčastější scénář takového zločinu: pachatel se nejprve snaží v oběti vzbudit důvěru a pocit, že jen on jim rozumí a že jejich „přátelství“ musí zůstat utajeno – přesvědčování proto zahrnuje „tajné“ praktiky, například výměnu erotických či pornografických fotek; groomer se poté snaží náklonnost dítěte posílit různými dárky či službami – za peníze, hračky či návštěvu kina přitom nic nechce a buduje si pozici důvěryhodného a nezištného přítele. Ve třetí fázi již vyvolává emoční závislost oběti – zná její nejtajnější myšlenky a pocity, dostává jí do izolace v rámci rodiny či původních přátel. Dítě, které se svému okolí již nesvěřuje, přistupuje na osobní setkání – návštěva ZOO, kina, či diskotéky; pátou kapitolou je sexuální obtěžování a zneužití dítěte groomerem – například u něj doma…
V roce 2006 bylo podle expertů v USA kontaktováno groomerem každé páté dítě ve věku od 10 do 17 let. Jen čtvrtina z nich ale tuto skutečnost (někdy i přímou nabídku k sexuálnímu styku) oznámila rodičům, nebo učitelům. K podobným praktikám dochází podle policie i v České republice – Spojené státy přitom mají daleko více možností, jak obsah internetu kontrolovat. Například již v roce 2000 přijaly zákon Children´s Internet Protection Act, který školám a knihovnám umožňuje blokovat přístup k pornografickým materiálům, či explicitnímu násilí. (S odvoláním na první dodatek Ústavy o svobodě projevu ale zákonodárci ponechali na každé instituci zvlášť, zda využijí státního příspěvku k zavedení tohoto omezení či nikoli.)
I Evropská unie se začíná bránit
Evropská unie (kde má přístup k on-line prostředí prostřednictvím počítače či mobilu 75 procent dětí ve věku od 6 do 17 let) zahájila letos program, v jehož rámci je připravena do roku 2013 investovat do zvýšení bezpečnosti dětí na internetu 55 milionů EUR: vedle informační kampaně a boje proti šíření nezákonného a škodlivého obsahu na internetu, chce posílit i nástroje pro zabezpečení on-line prostředí. Na druhé straně se v únoru domluvilo sedmnáct internetových společností, mimo jiné Facebook, MySpace či Google, že budou lépe chránit své dětské uživatele a podepsaly dohodu o zlepšování bezpečnosti dětí na internetu. Největším strašákem je i pro ně právě kyberšikana (podle českého ministerstva školství se s ní u nás setkaly dvě pětiny dětí od mateřských po střední školy). A polovina oznámení na horké lince nadace Naše dítě se týká dětské pornografie – je to o to smutnější, že za dětským pornem se v drtivé většině případů skrývá i dětská prostituce.
Dítě je na síti už více než s rodiči!
Jedno zůstává jisté: role rodiny bude vždy efektivnější, než role státu – ona je jeho základem, nikoli naopak, rodiče nemohou svou odpovědnost přenášet na někoho jiného, jejich péči o děti nic jiného nenahradí, výchova a prevence mohou dokázat víc, než zákony a právní postihy pachatelů. Když se budeme ptát, do jaké míry jsou za problémy našich dětí spoluodpovědné školy a party, nebo internet a odosobněná komunikace, začněme s hledáním zodpovědnosti raději u sebe. A nemusíme hovořit bezprostředně o sexuálním zneužívání dětí, ale i o pokusech s drogami, či alkoholem, nebo závislosti na počítačových hrách. Kdo z rodičů teenagerů nemá alespoň krátkodobé zkušenosti s něčím z toho? Pokud někdo z Vás, milí čtenáři, tvrdí, že právě on ne, měl by se nejprve ujistit, že není součástí oné skupiny, které o problémech svých potomků jen neví. Statistiky jsou v tomto ohledu neúprosné: počet hodin, které děti ve věku od 13 do 17 let stráví denně u internetu je v průměru již tři hodiny, každé páté bylo přitom kontaktováno někým, kdo se vydával za mladšího, než je ve skutečnosti a každé čtvrté bylo dotazováno na sexuální zkušenosti. Jen ve velké Británii se počet závadných stránek zvýšil za posledních deset let o 1500 procent! Možná i proto britský premiér Tony Blair přišel již v roce 2001 s návrhem vytvořit pro potřeby vyšetřovatelů všech zemí EU společnou databázi pedofilů a na její veřejně přístupnou část pak umístit ty, kteří již porušili zákon a odmítli léčení. Dodnes ale neexistuje ani výměna informací o těch pedofilech, kteří pracují, nebo se ucházejí o zaměstnání ve školách či dětských zařízeních.
Bez pomoci to nepůjde
Aby se ale rodiče měli čeho „chytit“ a mohli své děti účinně bránit, musí jim zákonodárci připravit jasnou a srozumitelnou legislativu. Tato legislativa by měla mít v době globálního internetu minimálně evropskou, není-li možné dosáhnout celosvětovou, působnost. Jen přijetím a vynucováním dodržování zákonů role státu nekončí – musí o nich také informovat veřejnost, aby pak rodiče a učitelé mohli dál o pravidlech společných „her“ spravit děti, které se je sice učí hrát jako dospělí, ale jsou stále vůči starším a někdy bohužel i falešným hráčům fyzicky a duševně bezbranné. „Z tohoto důvodu,“ říká Zuzana Rothová, „jsem před časem zahájila činnost webových stránek „Budulínek“ (www.budulinek.eu) – začala jsem s poradenstvím kvůli nebezpečným výrobkům, které svou kvalitou či složením ohrožovaly zdraví těch nejmenších, ostatně co jiného byste od lékařky čekali, ale dnes už stránky zahrnují i širší právní poradnu pro oblast zneužívání dětí na internetu a její nabídka se dál větví. Podle toho, jak přibývají žádosti a smutné zkušenosti těch, kteří potřebují pomoci.“
Chraňme své děti
Je alarmující, že mnoho dětí věří internetu jen proto, že s nimi nikdo jiný nemluví? Kolik rodičů se s dětmi nebaví o jejich právech proto, že je sami neznají? A kolik států v tomto tichu raději mlčí také? Vždyť Česká republika dosud ani nepodepsala Úmluvu Rady Evropy o ochraně dětí před sexuálním vykořisťováním a zneužíváním (z roku 2007), ani neratifikovala Opční protokol k Úmluvě OSN o právech dítěte týkající se prodeje dětí, dětské prostituce a dětské pornografie (z roku 2000!). Bez těchto zákonů, které patří k nejnovějším nástrojům mezinárodního boje proti sexuálnímu zneužívání dětí, se Česko může stát hnízdem mezinárodních gangů obchodujících s dětskou pornografií. Pokud bude česká zákonodárná moc obcházet tyto skutečnosti, nepomůže dětem ani rodičům, ale jen těm, co právní vakuum zneužívají.