Stránky prezidentské kampaně:

Vážné problémy, před kterými stojí dnešní Evropa, nemohou Evropané úspěšně řešit izolovaně na úrovni členských států, ale pouze společně v rámci všech zdrojů intelektuálního i hmotného bohatství, kterými Evropa disponuje. Je mimo pochybnost, že rozšířená Evropa má velkou šanci zvládnout nové úkoly jednak díky již fungujícím evropským institucím, ale zejména díky svébytnému myšlení, které bylo po staletí formováno naší historií. Je to šance, kterou Evropané nesmí promarnit, protože evropské problémy na prahu třetího tisíciletí přesahují hranice Evropy, jsou globálního charakteru. Jejich řešení vyžaduje odhodlání jít dál společnou cestou po schodech budovaných na dohodách a korektních kompromisech. To vyžaduje nebát se posilovat společnou vůli jít cestou, kde nevítězí jednotlivé národy, ale evropští občané, sdílející společné hodnoty. Zodpovědností politiků je toto vědomí v občanech posilovat, neboť je třeba, aby se Evropa stala silným hráčem na globálním hřišti a posílila svůj vliv na řešení globálních výzev. Není málo důvodů pro takovouto evropskou ambici: Výzva první – boj proti terorismu a násilí. U kolébky společné Evropy stáli křesťané, kteří věřili, že se tímto projektem podaří zbavit Evropu dalších válek. Podařilo se. Dokázali, že lze nahradit válečné řešení národnostních, etnických a ekonomických konfliktů jednáním o kompromisech u jednoho stolu. Evropská unie je živým svědectvím úspěšnosti vize, že demokratické dohody o společném využívání klíčových zdrojů a dodržování lidských práv dokáží propojit zájmy občanů různých národů do té míry, že se pak stanou opravdu účinným lékem proti válce. Dnes stále více mladých Evropanů cítí, že mezi naše evropské povinnosti musí patřit šíření tohoto modelového léku i v ostatních částech světa sužovaných válečnými konflikty. Evropané sami však nyní těžce čelí nové podobě zla. Mezitím se totiž změnila forma hromadného násilí – je jím organizovaný zločin a terorismus, které neznají hranice nejen ty morální, ale ani geografické. Pro Evropany je obtížné najít lék proti této nové formě zla šířící zhoubnou ideologii smrti. "Nezabiješ" je trvale zažitým přikázáním a to nejen pro praktikující křesťany, ale pro všechny Evropany. Víme, že naše úcta k lidskému životu musí být jako hodnota šířena dál za hranice Evropy i tam, kde zabíjení sebe a druhých lidských bytostí je oslavováno. Nesmíme na tento cíl rezignovat, přestože terorismus se zdá být silnější, než je naše současná schopnost jej porazit. Naší slabinou je, že Evropa nemá ještě jasno, za který konec a také s kým táhnout. Ale i v příštích desetiletích to bude velmi obtížné, protože ani v tomto boji se nechceme vzdát našich demokratických principů. A přesto máme dobrou šanci, pokud s mezinárodním zločinem nebudeme bojovat každý po svém a nedůsledně, ale když budeme táhnout spolu jen za jeden konec provazu a to jak v Evropě tak přes Atlantik. Je to vážný důvod k zásadnímu posílení výkonných pravomocí institucí Unie pro oblast bezpečnostní i zahraniční politiky. Náš boj musí být efektivnější a nesmí se omezit jen na represi. Euroatlantická civilizace by měla najít společnou řeč. Je to pro nadcházející období klíčovou odpovědností politiků před občany a před Bohem. Výzva druhá – vliv globalizace na udržitelnost evropského sociálního a hospodářského modelu Přikázání "nezabiješ", zmíněné v první výzvě, je pro evropskou společnost bez ohledu na rozsah její sekularizace tak zakořeněnou uznávanou hodnotou, že patří k důležitým rysům, které Evropany vymezují vůči jiným civilizacím. Dalším rysem evropské hospodářské kultury jsou vysoké sociální a ekologické standardy. Jejich předností je, že zvyšují životní úroveň občanů a hrají významnou úlohu v ochraně životního prostředí. Ochrana zdraví a sociální zajištění patří dnes již k tradičním hodnotám evropského hospodářství. Protože funguje v limitech sociálního smíru a omezeného čerpání přírodních zdrojů přispívá k udržitelnosti jeho rozvoje. Vysoké standardy však nejsou zadarmo. Zvyšují totiž náklady veškerého evropského zboží, což snižuje jejich konkurenceschopnost a v rámci postupující liberalizace světového obchodu prohlubují strukturální nezaměstnanost v |Evropě. Tomuto trendu budeme muset čelit bez ideologických předsudků. Vnitřní trh Unie je budován na společných pravidlech , jeho svobody jsou podmíněny harmonizací těchto i jiných vysokých standardů pro všechny členské státy. Jedině tak je zaručena rovná soutěž pro podnikatele v takto regulovaném hospodářství. Vnitřní trh unie však není hospodářským ostrovem, ale je a bude stále více součástí globálního trhu, který se takovými regulacemi zdaleka neřídí. Jeho pravidla ovlivňují velcí hráči na světovém hřišti, zejména Japonsko, USA a dnes i Čína s diametrálně odlišnou hospodářskou a sociální kulturou. Střet těchto hospodářství se odehrává uvnitř liberalizovaného světového obchodu, kde Evropa tahá za kratší konec provazu. Jednak proto, že s výjimkou Irska a Skandivávie evropské země příliš šetřily na vzdělávání a investicích do vědy a výzkumu a dále protože evropské výrobky nemohou konkurovat nízkým až dumpingovým cenám zboží dováženého legálně i nelegálně z Asie. A to proto, že se tam vyrábí s minimálními sociálními a ekologickými náklady a s podporou státních dotací. Evropu proto v příštích desetiletích čeká těžká zkouška. Bude se muset vyrovnat se ztrátou možná více než jednoho milionu pracovních míst, zejména žen v textilním, kožedělném, a obuvnickém průmyslu a postupně i v dalších oborech. Šanci má jen část sofistikované výroby s přidanou hodnotou. Evropa se bude muset vyrovnat i s důsledky současného exodu evropských investorů na východ Evropy a do Asie, protože podnikatelé pokračují v přesunech svých provozů z „drahé“ Evropy tam, kde neplatí evropská harmonizovaná pravidla pro odpadové hospodářství a kde mohou zaměstnávat lidi za mnohanásobně nižší mzdu než v Evropě a kde mají i výhodné daňové podmínky. Naše společná Evropa se bude muset postavit čelem k nedodržování mezinárodních obchodních pravidel. Jde o nedovolené státní subvence například pro textilky, nedovolené kopírování technologických postupů i značek zejména v automobilovém a počítačovém průmyslu. To vše poškozuje evropský průmysl, narušuje rovnou soutěž a prohlubuje nezaměstnanost. Unie se bude muset naučit prosazovat a hájit vlastní pravidla i mimo Evropu, jinak by musela záhy rezignovat na své současné vysoké standardy. Je to další vážný důvod k posílení pravomocí evropských institucí v oblasti zahraničního obchodu. Unie se musí stát silným a respektovaným partnerem i vůči Světové obchodní organizaci (WTO). Jednotlivé členské státy samy o sobě nemají šanci. Evropská Unie musí mít nejen pravomoci, ale i odvahu použít veškeré politické a ekonomické nástroje, aby ochránila a prosadila evropskou hospodářskou kulturu v globálních podmínkách a to i proti zájmům některých silných obchodních společností. Tato výzva vyžaduje také odvahu překročit hranice ideologických klišé, jinak se Evropa stane skansenem. Nemůžeme zvyšovat i nadále závazné evropské standardy bez toho, aniž bychom se postarali o to, aby platily i vně rozšiřující se Evropy. Důvodem není jen ekonomická matematika, ale zejména přesvědčení, že je to perspektivní cesta pro lidstvo na naší planetě. Výzva třetí – stárnutí Evropy vyžaduje reformy sociálních a zdravotních systémů. Evropa stárne. Za posledních 100 let se průměrný život prodloužil z 55 na 80 let. Problémem je, že se navíc rodí stále méně dětí. V roce 2030 začne obyvatelstvo starého kontinentu vymírat, protože v žádné ze zemí EU se nerodí alespoň 2,1 dítě na ženu, což je nutné pro obnovování populace. Prodlužování věku souvisí se zlepšováním životní úrovně, jež vedla k významnému poklesu infekčních nemocí a s obrovským pokrokem v medicíně. Takže většina nemocí nevede k úmrtí jako dříve. Na nízkou porodnost má paradoxně vliv i vysoká životní úroveň, zvyšující se vzdělanost žen a individualistický styl života. To vše nahrazuje již po mnoho let tradiční rodinný život. Populační manko v řadě evropských regionů brzdí jenom imigrace a také vyšší porodnost přistěhovalců z třetích zemí. Stárnutí populace spolu s vysokými nároky na zdravotní a sociální služby jsou fenoménem, který přináší Evropanům nejen společenské a kulturní změny ale i ekonomické problémy. Jsem přesvědčena, že jejich zodpovědné řešení vyžaduje dalekosáhlé změny v systému zdravotní i sociální péče, v urbanistice či veřejné dopravě apod. Vyžaduje také promyšlenou dlouhodobou strategii společné imigrační politiky. Protože se tedy Evropská unie mění v domov důchodců, kde přibývá seniorů a ubývá pracujících, budeme s výjimkou Irska brzy čelit nedostatku těch, kteří vytvářejí zdroje pro financování stále nákladnější zdravotní a sociální péče v rámci solidárních systémů ve většině členských zemí. V roce 2030 bude Evropě chybět přes 20 milionů lidí v produktivním věku, zatímco v USA populace vzroste o 25 procent. Například v České republice už nyní celých 80 procent nákladů na zdravotnictví spotřebovávají právě lidé v důchodovém věku. Drahá je jednak sama léčba nemocí, ale hlavně se prodlužuje i doba, po kterou je tato péče starším lidem poskytována. To je výsledek úspěšnosti nikoli selhání soudobé medicíny. Říká se tomu „medicínský paradox“. I když genetická předurčenost maximální doby dožití je 100 až 110 let, takže prodlužování věku má své biologické limity, jsem přesvědčena, že tento trend má svou špičku teprve před sebou a politici v členských státech by neměli odkládat nutné reformy na kontrolu nákladů, i když to není populární. Vývoj zdravotnických technologií a farmaceutického průmyslu patří spolu s informačními technologiemi a zbrojní výrobou k těm nejdynamičtějším. Jak možnosti medicíny tak nároky občanů na kvalitní zdravotní i sociální služby stoupají rychleji, než jsou finanční možnosti stárnoucí evropské společnosti, založené na solidárním principu. Míra mezigenerační solidarity je výraznější v postkomunistických zemích, než ve starých členských státech, a proto i finanční rozpor je zřetelnější a přerůstá v některých zemích v krizi. Takže tlak na reformy je vyšší v nových členských státech. Sociální model musí být rekonstruován s ohledem na reálné možnosti jeho udržitelnosti. Cílem zdravotnických reforem musí být nejen kontrola nákladů, centralizace specializované medicíny, dostatek zařízení pro rehabilitaci a léčbu chorob stáří. Zvyšující se mobilita pacientů mezi členskými státy odhaluje potřebu posílit důvěru pacientů i pojišťoven v kvalitu a bezpečnost služeb bez ohledu na hranice států. Mezi principiální společné cíle Unie musí patřit objektivní - vnější kontrola kvality zdravotní péče. Pozitivní je, že se již dnes stále více nemocnic podrobuje dobrovolné národní či mezinárodní akreditaci. Po mnohaměsíční inspekci, kterou provádí nezávislé instituce pro kvalitu, jsou vydávána osvědčení o dodržování národních případně mezinárodních standardů pro zajištění kvalitní péče. V zájmu evropských občanů by EU měla podporovat plošnou implementaci mezinárodních akreditačních systémů nemocnic i ambulancí a to minimálně ve stejné míře, jako dnes podporuje jiné aktivity na ochranu spotřebitele. Vysoká míra solidarity patří k důležitým tradičním křesťanským hodnotám a budujeme na ní dnes náš společný Evropský dům. Bezbřehá solidarita však vede k jejímu zneužívání a ke společné chudobě. Že nejde o teorii ale skutečnost, dosvědčují známé zkušenosti ze zdravotnictví v nových členských zemích. Za stav zdraví zodpovídal stát více než jeho majitelé. Služby byly „zadarmo“ a na kontrolu ceny ani kvality služeb neměl pacient žádný vliv. Pacienti neznali cenu služeb a zvykli si navštěvovat lékaře kdykoli i s banálními problémy, což vedlo k plýtvání a nedostatku peněz pro léčbu vážných nemocí. Tento přístup přetrvává i v situaci, kdy se léčba dnes platí z veřejného pojištění. O nadužívání zdravotní péče a vyčerpávání zdrojů v nových členských zemích i nadále svědčí výmluvné odborné statistiky. Pokusy o reformu však jsou problematické, protože jsou nepopulární. Mají-li být účinné, musí také vést k vyšší spoluúčasti na rozhodování o léčbě i prevenci ze strany pacientů. Pacient musí být více vtažen do systému jako spotřebitel služeb, znající svá práva i povinnosti, schopný podílet se na kontrole kvality i nákladů. Musí však mít dostatek srozumitelných informací. Mezi opatření patří i zavedení částečného financování banálních onemocnění přímo z vlastní kapsy, aby veřejné zdroje zbyly pro nákladnou léčbu vážných nemocí a na finanční pomoc těm skutečně nejchudším. Změnit myšlení pacientů - voličů však vyžaduje čas a politickou odvahu. Té jsou blíže nové členské země, neboť jsou pod větším ekonomickým tlakem. Jejich zkušenosti dobré i špatné jsou už dnes přínosem pro zbytek Evropy. I když se jednotlivé systémy vzájemně liší, v obecných principech jsou si podobné, podobná jsou i možná řešení – tedy kontrola nákladů, kontrola dostupnosti a bezpečnosti zdravotní péče i sociálních služeb s respektováním změn v okolním světě. A stejně obecně je třeba pohlížet i na problém stárnutí Evropy – nedávné rozšíření Unie je příležitostí, jak ho společně řešit a znásobit síly i při zdravotních a sociálních reformách včetně důchodového zajištění. Populační vývoj tradičních obyvatel Evropy je tak alarmující, že by měl vést k novým formám mezigenerační solidarity. Věřím, že se program úcty k mateřství a výchově dětí stane celoevropskou záležitostí. Právě křesťanští demokraté a lidovci usilují o to, aby se mateřství a výchova staly uznávanou společenskou zásluhou, vysoce hodnocenou, jak morálně tak finančně. Toto uznání by se mělo promítnou do opatření v chystaných sociálních reformách. Jejich smyslem nemá být jen lepší řešení sociálních problémů rodin s dětmi a seniorů ale renesance hodnot evropské společnosti. A to je nepřehlédnutelný úkol pro další společnou evropskou politiku.