Stránky prezidentské kampaně:

Evropská unie se rozhodnutím o zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem a způsobem, jakým tak udělala, snaží o šalamounské řešení situace, do níž se sama dostala. Ankara usiluje o členství již čtyři desetiletí a Brusel ji po celou dobu utvrzoval, že to není nemožné. Před devíti lety vznikla v Kodani jasná kritéria, která podmiňovala možné zahájení přístupových rozhovorů a minulý měsíc Evropská komise oznámila, že jsou splněna. Daleko více ji však patrně přitahují ambice vměstnat asijskou zemi (jen tři procenta, tedy Istanbul, leží na starém kontinentě) s více než sedmdesáti miliony muslimských obyvatel (a v době vstupu jich má být až devadesát milionů) do evropského rámce a posílit tak svůj zahraničněpolitický význam. Členství Turecka v Unii by jí nepochybně pomohlo zvětšit vliv na islámský svět, ale otázka je, s jakými riziky a za jakou cenu se za touto vidinou vydává. Názor Evropské komise, že Ankara plní nezbytné závazky v oblasti dodržování lidských práv a svobod a že represivní role státu reprezentovaná armádou i policií byla potlačena, je spíš zbožným přáním, než realitou – podle zpráv mezinárodní organizace Amnesty International sice turecká vláda prosazuje tzv. harmonizační zákony, ale ty zůstávají dál jen na papíře. I nadále se objevují svědectví o mučení vězňů, o používání neadekvátních vojenských prostředků při rozhánění demonstrací, o kriminalizaci politických odpůrců režimu. Jako členka Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví Evropského parlamentu jsem pak přesvědčena, že ani v této oblasti nesplňuje Turecko evropské standardy. Argument, že zahájením přístupových rozhovorů Evropa posílí další reformy a vymaní Turecko z nestabilních vlivů islámského světa, není dostatečný a může se obrátit proti Unii: proč sama zdůrazňuje, že je nutné pokračovat v reformách? – buď jsou dostatečné, nebo nikoli; proč stanovuje další podmínky, které Ankara musí splnit do 3. října, když je podle ní již plní? – proto přece vznikla kodaňská kritéria; proč alibisticky zahrnuje do svého prohlášení větu, že „rozhovory jsou otevřené a jejich vyústění nelze předem zaručit“? – to platilo pro všechna přístupová vyjednávání a žádná z uchazečských zemí, včetně Česka, takovouto nedůvěrou častována nebyla. Názor Evropské komise posvěcený Evropským parlamentem, kde pro zahájení rozhovorů hlasovali i poslanci, kteří věří, že případný vstup Turecka do Unie její integraci rozvolní a nikoli posílí, a nyní uvedený do života rozhodnutím Evropské rady není upřímný. Za zamyšlení stojí i to, proč například euroskeptici, kteří byli tolik proti vstupu Česka do Unie, nyní usilují právě o vstup Turecka i přesto, že kritéria pro zahájení jednání o vstupu do EU splněna nebyla. Více než další neurčité přísliby, doprovázené krčením ramen, že o nic nejde, protože na případné přerušení rozhovorů (z popudu Evropské komise či třetiny členských zemí) je do roku 2014 dost času, by Turecku ve stabilních reformách pomohla jasná a důvěryhodnější perspektiva. Byť by neměla končit členstvím v Unii, ale strategickým partnerstvím s ní. Takovou možnost ale ve svých rezolucích Komise, Evropský parlament i Rada nepřipouštějí. Zkušenosti s přístupovými rozhovory přitom dokazují, že během nich nadšení obyvatelstva spíš ochabuje, než sílí – nejen ve státech Unie, ale i v těch kandidátských. Počítá Brusel s reakcí vyhraněných muslimských kruhů, které dosud víceméně mlčely, protože tureckou společnost zatím žádné „euronormy“ příliš nepoznamenaly? Belgický islamista Urbain Vermeulen hovoří o neslučitelnosti muslimské a evropské politiky i s ohledem na fakt, že život společnosti v Unii je prostoupen křesťanskými hodnotami natolik, že se s nimi obyvatelé už ani neidentifikují jako s náboženstvím, což vytváří prostředí tolerance a svobody. Stát a církev v Turecku takovou cestu za sebou nemají. Obávám se, že ambice jedné části politického spektra v Turecku přiblížit se Evropě vyvolá opačnou odezvu konzervativních muslimských sil a že dojde k prohloubení vzájemných rozporů. Navíc by Brusel neměl zapomínat na to, že od jednacího stolu nemusí odejít jako první – udělá-li to Ankara, bude to pro tureckou společnost nezměrná frustrace a pro Unii blamáž, která poznamená i její sebevědomí.