Zlepšují |
20812 |
Zhoršují |
18762 |
Nepozoruji žádnou změnu |
12012 |
Zdravice u příležitosti mezinárodního ekumenického setkání Společně na cestách Evropy, modlitbou a výchovou za mír | |
U příležitosti Mezinárodního dne míru a svátku Panny Marie Bolestné 20.-22.2013 | |
[ 6. listopadu 2013 | Autor: Zuzana Roithová ] | |
Vážení účastníci mezinárodního setkání,
je mi líto, že se z pracovních důvodů nemohu zúčastnit mezinárodního setkání, které se koná pod mou záštitou. Prosím, přijměte mou omluvu, přání zdařilého
průběhu setkání a také tento následující text:
Není tajemstvím, že základní evropské hodnoty považuji za židovsko-křesťanské, není tajemstvím, že se jim snažím přibližovat i reálnou politiku a zákony, není tajemstvím, že za jeden z nejcennějších darů naší země světu považuji humanitu.
V souvislosti s mezinárodním ekumenickým setkáním Společně na cestách Evropy a zejména s programem „modlitbou a výchovou za mír“ jsem si uvědomila, že v kontextu ekonomické krize a mediálních priorit společnost nahlíží na Evropu jako na méně či více šikovného bankéře a hospodáře, ale zvykli jsme si a přestali myslet na její význam mírotvorný. Díky Evropské unii přitom starý kontinent zmítaný po dvě tisíciletí válkami prožívá poprvé v dějinách přes půl století v míru. A možná proto, byť s bolestivou zkušeností s občanskou válkou zemí někdejší Jugoslávie, považujeme mír za samozřejmý. Žijeme ve srovnání s minulostí v pokoji a spokojeně. Není to rozhodně život bez starostí, ale minulost přece jen už vnímáme jako něco, co je vzdálené tak, že se už nemůže vrátit.
Přirozeně nás zajímá především to, co se děje nyní a kolem nás. Ale dovolte mi jedno zamyšlení, které se týká obyvatel celého světa: mám pocit, že na jedné straně se kultura od kultury liší v náhledu na to, co je štěstí a spokojenost, ale že na straně druhé lidé téměř shodně prožívají bolest a utrpení. V prvním případě může být štěstí interpretováno ryze komerční společností jako dostatek prostředků a zboží na život v blahobytu, společností kulturně založenou jako růst duchovního bohatství, společností zmítanou krizí či válkou jako holé přežití nového dne. Samu úzkost, podle některých filosofů základní pocit lidské existence, ale prožíváme s vědomím naší konečnosti velmi podobně – byť s jejími různými hranicemi a riziky. A proto si říkám, že bychom si měli cíleně nacházet čas na přemýšlení o „těch druhých“. Především těch, kteří se bez vlastní viny ocitli v ohrožení života.
Jistě: každý z nás se někdy dostane do situace, kdy se už pouhým vědomím o páchání zla cítí spoluodpovědný za jeho potlačení, ale současně jako člověk vzdálený místu utrpení dobře ví, že s ním na dálku mnoho nepořídí. Jeho možnosti osobně zasáhnout, nebo i finančně přispět na charitativní projekt, jsou samozřejmě omezené a toto vědomí dokáže být až kruté. Nemělo by to ale znamenat, že se před vzdálenou bolestí zneklidňující jeho duši uzavře – ten neklid by nás měl vést k zamyšlení, co přece jen můžeme udělat. A vždy se můžeme snažit zlo pojmenovat a přispět slovem na obranu těch, proti nimž je namířeno. Modlitba jako osobní a výchova jako společenský nástroj jsou v tomto smyslu cestou, jak se vymezit i vůči páchání zla, které se děje mimo náš dosah. Považuji to za dědictví evropské, křesťanské a humanitní.