Nejde přitom jen o účetní počty, tedy o vyjádření toho, o kolik přijdeme bezprostředně na dotacích, ale o to, jak takový řez vykrví politiku zaměstnanosti. Říkám-li, že mi trvale chybí dlouhodobé dopadové studie vlivu politických rozhodnutí na kvalitu života občanů, je návrh omezit prostředky na výstavbu infrastruktury a další projekty vytvářející pracovní místa ještě více krátkozraký, než snaha opětovně zvednout sazbu DPH v okamžiku, kdy předchozí zvýšení nepřineslo nárůst, ale propad příjmů do státního rozpočtu.
V případě omezení projektů spolufinancovaných evropskými fondy totiž stát nepřijde jen o desítky miliard tam, kde by měl investovat jen jednotky miliard, ale o stovky možná tisíce pracovních míst, což se mu vrátí snížením příjmů a zvýšenou zátěží státního rozpočtu. Proč? Protože firmy, které realizují například výstavbu dálnic a silnic, budou nuceny zastavit práce a propustit dělníky, a stát tak přijde jednak o povinné sociální a zdravotní odvody, které ze zákona platí zaměstnavatel, a jednak bude muset tyto platby vyrovnat sám – o případných podporách v nezaměstnanosti ani nemluvě. Pro ilustraci: v případě zaměstnance s platem pětadvacet tisíc korun mluvíme o odvodu čtrnácti tisíc korun, přičemž nezaměstnaný člověk se prodraží a pochopitelně nebude ani příliš utrácet a jeho ekonomická pasivita se tak promítne dál - například na tržbách a tedy i daních obchodníků, u nichž až dosud nakupoval.
Zastavení investic, a tím i realizace projektů spolufinancovaných evropskými fondy, tak České republice nic neušetří – naopak se jí prodraží důsledky takového rozhodnutí, což už podle mého soudu není účetní chyba, ale chyba účetního. Ale škrtat lze - například na externích službách státní správy. Ze 30 miliard korun se ušetřila dosud jen 3 %!
Článek z mého blogu na Aktuálně.cz:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/zuzana-roithova.php?itemid=18019