Rodinám Čechů, Moravanů a Slezanů se dlouhodobě rodí málo dětí. Neúprosná řeč čísel, byť poněkud ošklivá, praví, že náš národ potřebuje dvě a kus dítěte na jeden pár, ale na svět přichází necelé dvě děti. Pomiňme bizarní vize čtvrcených novorozeňat a řekněme si, co stávající stav znamená pro naši společnost. Aktuálně se už musí prodlužovat věk odchodu do důchodu, perspektivně bez zvýšení porodnosti národ v srdci Evropy vymře, rodina jako tradiční institut mezigeneračních vztahů a odpovědnosti se rozpadá. 

Rodina je základ státu. Stát by se tedy měl ve vlastním zájmu starat o to, aby lidé rodiny zakládali a měli tolik dětí, aby přežil. Tedy déle, než čtyřleté volební období. Jenže rodinám příliš nepomáhá. Právě nestabilní prostředí – nikoli globální ekonomická krize, ale neustálé změny národní legislativy – jsou podle průzkumů veřejného mínění hlavní příčinou, proč se mladí zdráhají mít děti. Česká republika v tomto ohledu vyniká, či spíše propadá v rámci celé Unie – průměrný evropský pár uvažuje o dvou potomcích, český o jednom. Jak ale odpovědně plánovat rodinu, když například jen zákon o dani z příjmu byl za deset let novelizován stopatnáctkrát a jen v posledních dvou letech znamenalo patnáct z těchto změn přes 170 přepsaných paragrafů? 

Rozhodnutí mít děti neovlivňuje jen vztah dvou lidí, ale stav celé společnosti a podmínek, které vytváří dílem stát a dílem obec. Zdravá ekonomika podporuje porodnost už proto, že rodiny s dětmi se pak výrazně podílejí na jejích příjmech; ta česká čelí kvůli nedostatku dětí propadu na příjmech do státní pokladny ve výši zhruba 150 miliard korun jen na daních a odvodech na sociálním a zdravotním pojištění. Logicky se jí pak nedostává prostředků právě na podporu rodin. Školek – především ve městech - je málo, škol – především na vesnicích - též. Matky s dětmi se do zaměstnání vracejí s většími obtížemi, než bezdětné kolegyně a konkurentky, protože zkrácené pracovní úvazky u nás tvoří necelou desetinu zaměstnaneckých poměrů, zatímco evropský průměr je téměř třetina. Ani zaměstnavatelé totiž nejsou k větší flexibilitě pracovních míst ničím motivováni - zákonné normy na pauzy na kojení či zakazující přesčasy jsou spíš důvodem, proč matky nepřijímat.

Dítě je nejdražší koníček. Jeden potomek do své plnoletosti (tedy bez případného studia na vysoké škole!) přijde rodiče na půl druhého milionu korun. Tuto částku si nesyslí, ale odevzdávají výrobcům a poskytovatelům služeb, štědře z ní na daních dotují stát. Ti, co se rozhodnou investovat do sebe a do svých požitků si mohou místo jednoho dítěte pořídit několik aut, místo dvou i rodinný domek. I když „rodinný“ bez dětí? V reklamách se v rámci „šťastné rodiny“ objevují maximálně dvě děti, ale stále častěji jen jedno. Mezigenerační vazby a odpovědnost za nejbližší příbuzné – třeba i prarodiče - je vnímána jako anachronismus

Přímá podpora porodnosti – tedy peníze „na dřevo“ za narozené dítě – je ošidný motivační nástroj; pro páry v existenční krizi a s nižší sociální gramotností by se mohl stát pouhým okamžitým zdrojem příjmů. Ale podpora dlouhodobé péče o dítě a jeho výchovy již udržitelná je. Nemyslím tím zrušené „pastelkovné“, které nespasí ani rodiče na příjmové a podle mého názoru ani státní pokladnu na výdajové straně, ale například společné zdanění manželů s dětmi, založení institutu dětské skupiny – tedy flexibilní a přitom cenově dostupné péče o předškolní děti, nižší spotřební daň na plenky a třeba i učebnice, systém půjček pro studium na vysoké škole …

Vymíráme. Jenže mám pocit, že se málo snažíme to změnit. Tak jsem nám to chtěla na začátku školního roku připomenout. I když to tak nějak víme všichni.