Stránky prezidentské kampaně:

Poradce pana presidenta Michal Petřík bruslí na tenkém ledě. Pustil se do právní obhajoby kontroverzního církevního zákona, který podepsal president i přesto, že krátí církve na jejich právech a to dokonce v rozporu s naší ústavou. Pan Petřík a bohužel nejen on si totiž myslí, že útok proti současným pravomocím církví je užitečný politický krok. To je v sekulární české společnosti možná populární, ale nikoli moudré gesto. Ale opravdu kuriózní je, když se pokouší ve svém článku vyvrátit fakt, že ústava opravňuje církve zřizovat své instituce nezávisle na státních orgánech podle svých vnitřních pravidel, neboli podle práva církevního. Chce-li vykládat ústavní Listinu základních práv a svobod, měl by si ji poctivě a ne jen jednou přečíst sám, pokud to radil mně, ale především by ji měl přijmout za svou a porozumět jejímu smyslu. Zvláště když se vydává za poradce presidenta naší republiky. Mne z neznalosti v této věci snad podezírat nemusel, mohl totiž vědět, že jsem spolu s dalšími senátory podala žalobu ve stejné věci k Ústavnímu soudu, že jsme tuto žalobu před třemi lety vyhráli. Ústavní Soud tehdy zrušil sporná ustanovení v církevní zákoně. Bylo by férové, kdyby se tento pisatel polemiky- (Fakta o církevním zákoně ze 14. 12. v LN) omluvil čtenářům za uvádění čtenářů v omyl, zdá se že nevědomky.
Chyba první :

Pan Petřík si zjevně není vědom, že existují dvě formy vzniku právnické osoby – deklaratorní evidence a konstitutivní registrace.V prvním ročníku Právnické fakulty se učí, že evidence má pouze deklaratorní účinky. Listina základních práv a svobod určuje právě církevní právnické osoby nebo odbory jako ty, které jsou státem pouze evidovány. Státní rozhodnutí u nich nemá konstitutivní charakter jako v případě ostatních právnických osob (např. politických stran nebo obchodních společností).

Chyba druhá:

V pojmu zřizovat své instituce nezávisle na státních orgánech je obsaženo to, že církev je oprávněna zřizovat své právnické osoby podle svých vnitřních pravidel, tedy dle církevního práva, podle kterého fungují řádně a bez problémů. Kéž by se také státu dařilo zajistit takovou transparentnost a vymahatelnost práva jako se to daří u nás církvím! Panu Petříkovi také vadí pojem církevní právo – církevní právo je jeden z hlavních tradičních pramenů a inspirátorů moderního práva v té podobě, v jaké je používáme.

Chyba třetí:

Tvrzení, že církve a jejich právnické osoby mají stejné postavení jako ostatní osoby je chybné – tvůrci ústavy si byli vědomi toho, že nezávislá církev, nebo také odbory či rodina mají ve společnosti nenahraditelnou roli. Proto jsou podmínky pro jejich fungování upraveny jinak. Je to důležité pro chod společnosti. Tvrzení pana Petříka o stejném právním postavení všech institucí je prokazatelně v rozporu s aktuální dikcí Listiny základních práv a svobod. Samosprávy, rodiny, církve, náboženské společnosti apod. jsou tradičním institutem ústavního práva, požívají zvýšené ústavní ochrany a z textu Listiny základních práv a svobod i mezinárodních smluv toto jasně vyplývá.

Chyba čtvrtá :

Není pravda, že církevní organizace jsou vyjmuty z obecných pravidel a že jsou postaveny nad svá sesterská necírkevní zařízení. Jak zaevidované, tak zaregistrované organizace si jsou rovny před ostatními speciálními zákony, které upravují podmínky pro různé činnosti, jako například poskytování zdravotních, sociálních či školských služeb a v tom by neměly ani státní ani soukromé, včetně církevních, mít žádné výjimky. A také celá léta samozřejmě platí, že organizace, které nedostojí těmto zákonným podmínkám, přijdou o své povolení k výkonu činnosti a to bez ohledu na jejich zřizovatele a právní formu.

 

Chyba pátá :

Novela zákona o církvích překrucuje právní řád. Popisuje deklaratorní evidenci tak, že jde vlastně o registraci podmíněnou hodnocením plnění podrobného seznamu administrativních podmínek (i takových, které stát nenařizuje ani státním příspěvkovým organizacím). Dává úředníkům klacek na neoblíbené – získají novou pravomoc zrušit právní statut církevních orgánů buď z administrativních důvodů, či pokud úředník dojde k závěru, že třeba charita či diakonie jednala v rozporu se zákonem. Nezdráhá se zrušit zavedený právní pojem – církevní právnická osoba a nahrazuje jej nedůstojným a pro veřejnost nesrozumitelným pojmem „právnická osoba evidovaná podle zákona č. ….“. Je to účelové zmatení pojmů a obsahu. Vracíme se k modelu, kdy fungování církevních institucí záviselo na vůli úředníka. A to je špatná zpráva, protože v oblasti lidskoprávní doktríny platí pravidlo, že není správné snižovat dosažený standard lidských práv a výhod, pokud to není v demokratické společnosti nezbytné. Ministerstvo kultury a některé politické síly, zejména levicoví liberálové se již několik let pokoušejí omezovat práva církví v oblasti zřizování církevních právnických osob, ačkoli se nikdy nestalo, že by církev toto své právo zneužila a že by kterákoli církevní právnická osoba fungovala protiprávně. Proč tedy omezovat to, co nikomu neškodí a společnosti prospívá?

Bohužel mám osobní zkušenost, že určité politické skupiny cílevědomě atakují menšinové morální autority, které jsou mimo jejich kontrolu, a nepodléhají jejich korupčnímu vlivu.

 

Pojistkou proti populismu politiků je nezávislost ústavního soudu.

Od pravicového liberálně - konzervativního politika by se dalo čekat, že bude hájit ve společnosti to, co dlouho a dobře funguje a že si také vzal k srdci slova největšího guru občanských demokratů F.A. Hayeka, který v knize Právo, zákonodárství a svoboda cituje Josého Ortegu y Gasseta: „Liberalismus je nejvyšší formou velkorysosti; je to právo, které většina postupuje menšinám, a proto je to nejvznešenější zvoláni, které kdy na této planetě zaznělo." Naopak populisté rádi mluví o rovných podmínkách, zejména, když se vyplatí útočit na menšinu ve společnosti, která je nositelem určité důstojnosti. Vědí totiž, že se tím dají získávat body u lidu. Naštěstí máme ústavu, která je pojistkou proti krátkodobým populistickým zákonům. Mrazí mne však při pomyšlení, že poradce presidenta nedělal chyby z nevědomosti, ale že obhajuje něco, co zavání jakousi předzvěstí účelových změn v ústavě či předurčuje zásadní obrat jejího výkladu nově jmenovanými ústavními soudci. Přání může být otcem myšlenky, ale nezmění fakta o současné právní situaci, i když může mít falešný vliv na veřejní mínění.

Dobrou zprávou na závěr je přeci jen to, že osobně věřím v nezávislost dnešních ústavních soudců. Vím, že Senát při jejich schvalování pečlivě zkoumal u každého z nich nejen profesionalitu, ale zejména jejich nezávislost, která je tak důležitá pro dlouhodobě vyvážené spravování naší země. Stejně jako k tomu přispívají bez státních zásahů fungující nezávislé církevní instituce, odbory, rodina a obecní a krajské samosprávy a také nezávislá média.